wz

Hvězdné variace...

...aneb jak to všechno začalo. Bylo mi tenkrát o dost míň, a tak prosím o shovívavost k následujícím řádkům. Možná jsem poněkud zamrzl ve vývoji, ale některé myšlenky, sny a přání mě přes všechnu tu zdánlivou naivitu nějak nestihly opustit.


HVĚZDNÉ VARIACE

     Za plochami iluminátorů se v nekonečné tmě třpytilo jen několik hvězd. Napůl slepé oko kamery zachytilo do nitkového kříže planetu Sluneční soustavy. Systém vydal na zobrazovač základní informace. Na třetí planetě se údajně nachází život v podobě téměř jako u nás. U nás... Zamyslel jsem se. Místo, odkud pocházím, bylo v nenávratnu. Moje loď byla při průletu v blízkosti jedné hvězdy náhlým výbuchem jejího jádra vržena do hlubin vesmíru, daleko od domova. Vše se odehrálo tak rychle, že sonary ani nestačily zaznamenat blížící se nebezpečí. Samotná vzdálenost by však nebyla kritická, kdyby byl hvězdolet v pořádku. Stačilo by jen zadat panelu několik povelů a byla by po několika okamžicích překonána. Většina přístrojů však byla poškozena, snímače vesmírné energie byly zničeny. Loď neměla dost sil na návrat. Objevily se další a další řádky informací. Všechny jsem je přehrál do paměti biopočítače, který má velikost zrnka prachu a umísťuje se pilotům přímo do nervového centra. Umožňuje přizpůsobení se různým podmínkám života a korekci vyjadřování se v potřebném jazyce. Zobrazovač potemněl. Poškodily se další a další bloky, loď se s každým obletem blížila povrchu. Neměl jsem však strach, kabina byla zabezpečena i pro případ srážky. Měla dokonce i malý pohon pro kratší lety a manévrování. Tak tedy Země. Země...

     Uvidíme, co se dá dělat. Jedna z informací říkala, že konstrukce nové lodi pro návrat je nemožná. Naděje, že se někdy vrátím, byla nulová. Ani mě to příliš nevyvedlo z míry. Vždyť na dlouhé mezigalaktické lety jsem se dobrovolně přihlásil jen proto, abych nemusel žít v jednotvárném kolotoči domova. Věřil jsem, že alespoň hory práce mi umožní odreagovat se od všednosti. Zatím jsem však seděl před mrtvým panelem a hlavou se mi přitom honily myšlenky jako roj meteoritů po výbuchu supernovy.

     Toho dne se v novinách objevila krátká zpráva o nočním průletu cizího tělesa atmosférou a jeho dopadu na povrch v neznámé oblasti někde v Evropě...

 

PŘEDSTAVY

     Brzy nastal večer. Ani nevím, jak dlouho jsem šel, ale najednou jsem se dostal až sem. Kráčel jsem podzimním městem, v jehož ulicích už utichl hluk a jen jemně nafialovělé světlo několika výbojek ospale mžouralo do tmy a vytvářelo v kapičkách mlhy fantastické obrazy...

     Procházel jsem parkem po nasáklém spadaném listí, které tlumilo každý můj krok. Najednou se přede mnou jako přízrak objevila postava v tmavém. "Dávno tě znám", povídá mi, když jsem se překvapeně zastavil. "Znám tvoje touhy i tvá zklamání, tvůj osud i to, co tě čeká a co vše zde prožiješ". "Ne!" skoro jsem vykřikl. "Nechci vědět, co bude zítra, za týden, za rok. Třeba potkám své štěstí a pak by pro mne byly zbytečné všechny ostatní dny hledání a ztrát". "Jak chceš," povídá mi ten přízrak vznešeně, "nutit tě nebudu. Ale měl by sis rozmyslet, proč se vlastně ještě chceš znovu vrhat do rvačky o štěstí...".

     Ještě než dozněla poslední slova, začala se mi postava zvolna ztrácet před očima a po chvíli zmizela docela. V tom okamžiku jsem pochopil. Byla to moje Fantazie.

     Tu noc jsem nespal. Do rána jsem bloudil ulicemi města s odpadky v podchodech, špínou na cestách a prachem na skoro neprůhledných výkladních sklech obchůdků, kam sotva kdo někdy zajde něco si koupit. Ale já to nevnímal, nemyslel jsem na nic. Moje srdce bylo v těch chvílích úplně prázdné. Pocit nenalezeného východiska z vlastního vědomí, rozporu mezi vysněným a skutečnem, se mi usadil na duši...

     Zvolna se rozednívalo a já se náhle ocitl na křižovatce. Bylo brzy ráno, mlha se pozvolna zvedala jako opona v divadle. Svět odkrýval svoji scénu a právě se začínalo hrát. Nejprve nesměle, ale vše nakonec skončí v lomozu všedního dne, v rámusu továren, smogu komínů a výfuků aut. Zatím ale bylo ticho, křižovatka byla ještě neprobuzená. A právě v tom okamžiku jsem se stal svědkem malého zázraku.

     Ze dvou stran, každý sám po té své cestě, přicházeli Ona a On. Oba došli ke křižovatce a tam se jejich malé cesty zkřížily. Na chvíli se nerozhodně zastavili, ohlédli si nesměle do očí a pok se najednou šťastně  rozesmáli, vzalo se za ruce a rozeběhli se spolu po nové, mnohem širší cestě, na jejímž konci zazářily první teplé sluneční paprsky. Ještě jednou jsem se za nimi podíval a pak jsem se i já vydal svou úzkou a klikatou postranní uličkou. Třeba mě taky dovede ke křižovatce cest osudů, kde se moje cesta zkříží s něčí, snad mě také dovede ke světlu...

     Vím, že moje cesta bude dlouhá a určitě ne lehká. Ale jednou bych sám chtěl být jedním z těch dvou, jejichž cesty se zkříží. Pak i jí nesměle pohlédnu do těch nejkrásnějších očí a v srdci se mi usadí něco nového a krásného, co mě už nikdy neopustí. Chci jít tou cestou třeba do vyčerpání. Vždyť i za jediný okamžik toho pocitu stojí za to projít svět...

     Prodírám se zaplněnými ulicemi, potkávám spousty lidí. Jsou mezi nimi i takoví, kteří skrývají pravou tvář pod maskou zvyků a frází. Kritizují oblečení a účesy, někdy dokonce i touhy a sny. Chtěli by si nás předělat na formát svých škatulkových představ o tom, co je dobré a co špatné, podle měřítka peněz a zákonů honby za majetkem ...proč? Naštěstí nejsou jediní, které na své cestě poznávám...

     Vydávám se do další uličky bez konce. Jednou ulicí jsem prošel, s novými nadějemi vcházím do druhé. Každá křižovatka mě přitom očistí od minulosti. Střetává se zde tolik různých proudů, někdy se setkají i cesty dvou. Proto mám rád všechny křižovatky - křižovatky našich osudů...

     Unaven dlouhým hledáním jsem se přestěhoval do malého domku na okraji města. Každý den však hledám dál, vracím se pozdě v noci. Pokaždé potkávám spoustu lidí, ale jen tebe vždy na stejném místě...

     Jsi děvče odnikud, žiješ jen svými sny. Často stáváš na mostě a díváš se do řeky, která je jako svět kolem tebe - chladná a kalná. Tak je to každý den, každý večer, kdy vyrážíš do nočního města, které tě pohltí šedí svých zaprášených ulic. Chtěla bys najít štěstí a lásku, a tak jdeš znovu a znovu. Patříš nikomu a všem. Jsi krásná, každý tě chce mít, ale jen na chvíli. Pro děvče z ulice nejsou přece vysoké domy s rozlehlými zahradami těch, kteří na to mají. Vím,, byl kdysi jeden, tvářil se, že tě má rád, a pak odešel za jinou právě do takového paláce snů. A tak se můžeš ptát, kdo vlastně jsem a proč se každý večer procházím po tom "tvém" mostě. Ani netušíš, že dávno znám tvůj příběh. Mám jen domek na okraji, je malý, ale pro jednoho je v něm přece jen příliš prázdno. Chtěl bych si tě do něj odvést a chránit tě před celým světem, jenže ti to nedokážu říct. Vím, že naše cesty se dnes znovu minou, že tě jen pohledem pohladím a půjdu dál sám, se svými sny o společném osudu nás dvou. Nejkrásnější je přece naděje, dokud ji mám, smím věřit v zítřek...

     Snad mě dokážeš pochopit, pokud to zkusíš. Snad právě teď je mi těžko, když v myšlenkách si přehrávám ten špatný film svých ztracených lásek - loučím se s nimi, s těmi nepoznanými. Při vzpomínkách občas pálí víčka a hrdlo bývá stažené. A tak je dovoleno vyplakat se aspoň do slov. Říká se, že chlapi nepláčou. Nevěř, není to pravda, to jen v koutku tiše slzu setřepnou, aby je nikdo neviděl. Nedávají svůj smutek na odiv okolí. Snad jen někdo nad námi říká - buď rád, že ještě umíš plakat...

     Každý z nás je malým světem, každý v sobě nosíme něco krásného a čistého, alespoň myšlenku, touhu po citu, po štěstí. Touhu mít svou královnu snů i probdělých nocí, prožít spoustu krásných chvil, ke kterým by se dalo i po letech ve vzpomínkách vracet. A tak mi zůstává svět vlastního srdce, kde je obloha nejmodřejší, řeky nejčistší a kde slunce nejvíce září. Je to krajina snů, kde je každý smutek poloviční a radost dvojnásobná, kam nepatří žádné problémy všedního dne, kam smí vstoupit jen všechno krásné a čisté, aby bylo vše ještě čistší a krásnější, voda průzračnější, obloha modřejší, hvězdy jasnější a hlavně - aby jich padalo stále víc. V této říši čistého srdce bych chtěl prožít aspoň jeden den. Vím, že jsi, i když neznám tvé jméno. Snad se naše cesty osudů jednou setkají...

 

...návrat