DÍVKA Z OBRAZU (Karel Gott)
Kolikrát jsem stál tam před tím krámkem
kde mě hřál i mráz
V myšlenkách jsem kráčel starým zámkem
jenom já a čas
Kolikrát, když slunce vlídná zář
zlátla
ze starého rámu dívčí tvář
mě zmátla
Dívčí tvář jak růže ukrytá
v šál okrový
Čekal jsem, že dá mi znamení
zbytečně
dívala se na mé trápení
netečně
Přesto jsem ten obraz toužil mít
v podkroví
Přišel náhle pán a obraz koupil
snad ji má teď rád
Jen já vím, že vůbec neprohloupil
ale můžu spát
Nehledám už úsměv neměnný
z plátna
tahle krása bývá u ženy
málo platná
Sny, že dívku láska oživí
nám pominou
K obrazům snad můžeš lehce vzplát
je zvláštní
nemohou ti zpátky lásku dát
s tvou vášní
Malíři mi tohle rouhání
jistě prominou
Kolikrát, když slunce vlídná zář zlátne
pokaždé mě krásná dívčí tvář
zmátne
Nemusí mít ani nádherný
šál okrový
Nečekám už tajná znamení
zbytečně
teď už vím, kde láska pramení
skutečně
Teď už vím, že na mé znamení
odpoví...
