SLAVÍK A RůžE
Tichou nocí zní píseň slavíka
krásná a tklivá až srdce se zalyká
Zní pro růži stolistou
co rozkvetla pod oknem
které se noc co noc otvírá
a světlo svíce zvolna mizí ven
Co udělat mám
ty pyšná růže stolistá
abys ke mně vzhlédla?
Písní slavík volal do ticha
když noc nad ránem bledla
Chytili ptáčka
křídla mu zastříhli
do klece zlaté v té komnatě
z lásky ho vsadili
Umlkla náhle píseň slavíka
ta píseň, co zněla zahradou
když Luna bledá na nebi zářila tmou
Smuten byl slavík
chřadl den ze dne
sám ve svém vězení
nedoufal více ve své vzkříšení
Bez vůně růže neuměl už žít
ptal se sám sebe
proč osud k němu
tak krutý musí být
Najednou
snad ve snách
kdosi vzal jej do dlaní
uložil jemně v hlínu zahradní
Naposled otevřel oči...
spatřil svou růži
jen k němu se teď naklání
ač nemá již sil k zpívání
Umíral šťasten
vše pochopil
ten ptáček pošetilý
osud že krutý je
ale přec spravedlivý...
