VZPOMÍNKA NA DÍTĚ SLUNCE
Obrysy kopců tonou v šedomodrém oparu a jejich vrcholky se ztrácejí v bílých mracích. Stojím na pláži, pouliční lampy, cesty, město a jeho ještě spící obyvatele jsem nechal daleko za zády. Všude je ticho a klid a já se dívám, jak vztahuješ ruce k červenooranžovému kotouči, který se zvolna vynořuje z nachového moře. Až se stříbřitě zpěněný vrcholek modrozelené vlny naposled dotkne jeho spodního okraje, rozzáří se náhle zlatožlutě plným jasem a předá ti svoji sílu a energii, abys jí měla dost i na mlhavé, chladné a deštivé dny, které teprve přijdou. Teď už vím, že jsem musel projet tisíce kilometrů, abych tě tu našel právě tak, jak tě vidím teď.
Jediným mávnutím mažu ten obraz, ještě pořád je ticho a klid a já vím, že na můj smutný monolog jsme tu zůstali jen my dva - Slunce a já...
