...tak tohle mě postihlo někdy okolo sedmnáctého roku věku, kdy jsem se začal hodně aktivně zajímat o to, o čem vlastně jsou ty zahraniční hity, zpívané povětšinou anglicky. Začal jsem navštěvovat jazykovou školu a překládal jsem si kdeco. Přitom jsem zjistil, že spousta úspěšných nahrávek obsahuje jen smysluprázdné popěvky na čtyři řádky, zabalené do líbivé formy a přitahující pozornost konzumentů. Pokud jsem byl požádán o napsání nějakého českého textu na známou písničku, snažil jsem se zachovat její obsah, ale někdy to prostě nebylo z výše uvedeného důvodu možné. V té době ale byl mezi českými zábavovými skupinami rozšířený odporný nešvar "pseudoangličtiny", kdy vystupující tlupa vyřvávala cosi nepřesně foneticky odposlouchaného, a tak jsem byl rád i za ten fakt, že tu kterou skladbu vůbec chtějí předvádět v češtině. Bylo příjemné být v sále nebo stát na pódiu a slyšet své jméno, svůj text...
Můj první pokus stát se slavným započal tím, že jsem začal psát trochu romantický, částečně fantastický a relativně jednoduchý, i když celkem zajímavě vymyšlený příběh, proložený citáty, prvními veršíky, překlady textů a úvahami nad stavem tehdejšího světa. Celé se to mělo jmenovat "Hvězdné variace" a ten příběh jsem vlastně nikdy pořádně nedopsal. Nejdřív jsem chtěl, ale nedařilo se mi (přece jen, v té době jsem objevoval svět, přicházely první lásky, první zklamání...) a pak později už mi celý ten nápad nepřipadal zase až tak zajímavý a já přešel o kousek dál...
V období následujících let pak vznikla řada něčeho, co by se snad dalo považovat za námět na písňové texty nebo přímo poezii, i když toto slovo zavání velikášstvím a nesebekritičností. Jakýpak já jsem básník... Je pravda, že obsah je hodně niterní, většinou odrážející události v mém životě, které nebyly tak úplně šťastné nebo naplněné. Věřím, že citlivě sestavená slova snad mohou působit příjemně, ale jen pro toho, kdo je chce slyšet nebo číst. V opačném případě je to spíš o rozpacích a zbytečných nadějích. Mám takovou zkušenost, že osoba obdivovaná a obdivováníhodná, pro kterou bývají taková slova psána, by o něco takového nestála a ani to nemá zapotřebí, protože nabídka převyšuje poptávku, a tak má široké možnosti výběru. Kdežto nám, obyčejňákům, nezbývá než dávat své city najevo jiným způsobem, než bychom si třeba přáli. Jenže ukazovaní citů se dnes považuje za jistý druh slabosti, a tak spatřilo světlo světa něco, co bylo pojmenováno "Sen o modrých očích aneb Střípky snů", původně vlastně útlá knížečka formátu A5 jako část kompletu se stejnojmenným CD a při vstřícném postoji by se snad dala považovat za básnickou sbírku. Vždycky jsem měl potřebu se vyjadřovat i poněkud jinak, než je obvyklé a tento způsob mi byl asi nejbližší. Zatímco prvních sedmnáct (jak příznačné číslo) kousků vznikalo postupně přibližně do roku 1990, vše ostatní je dílem událostí v období 1996 - 2002. Když se občas nostalgicky probírám jedním speciálním šuplíkem, narazím na pár útržků čtverečkovaného papíru z trhacího bloku, který jsem měl vždy v dosahu a poznamenával si do něj koncepty svých výtvorů. S údivem zjišťuji, že se konečná podoba těch kterých řádků od konceptu prakticky neliší, vzpomínám, jak jsem se v noci probouzel, naškrábal pár poznámek a ráno se pak nestačil divit, kde se to ve mně vlastně vzalo. Říkám tomu "tvoření vhledem". Mnohdy jsem měl problém svoje myšlenky zachytit na nějaké médium tak rychle, jak se dostavovaly. Neovládám totiž těsnopis... Možná právě proto, že do nich nebyla lopotně vkládána myšlenka, děj, příběh nebo snad nějaký záměr, může vyniknout cit, atmosféra, poezie. Snad je to i tím, že nejsou "umělé" - všechno, co je zde napsáno, jsou skutečné prožitky a pocity. Pak jsou od obsahu svobodné a mohou mít vlastní život. Ani jedna z těchto "básniček" nevznikla proto, že bych ji napsat ("složit...") chtěl, vlastně jsem nikdy žádnou nesložil, pokud jejich vznik vezmeme jako proces, kdy se za sebe sestavují řádky v určitém rytmu, s jistou melodií a za určitým cílem - třeba dosažení pocitu krásna. Prostě to přicházelo samo a já si to jen poznamenal...
Možná patřím mezi ty blázny, kteří chtějí rozdávat, ale mnohem víc záleží na těch ostatních, jestli chtějí přijímat... nebo jestli jsou toho schopni. Mnohdy se potýkám s pocitem, že mi snad nikdo nerozumí nebo ani rozumět nechce. Asi jsem v něčem jiný, než běžný šedivý průměr. Ne lepší, ne horší, jen - jiný. Dnešní doba nemá ráda to, co se odlišuje nebo čemu nerozumí. A tak se pořád musím učit splynout s davem, abych přežil, i když některé věci se špatně maskují.
OBSAH:
pocity lásky ve snech mladého muže
valčík pro dívku s modrýma očima
tiché výkřiky v hlubinách duše
Třeba to jednou všechno nakonec skončí tak, jak je napsáno tady - vždyť tohle celé je o mně, o tom, co se vlastně tehdy stalo a proč tohle všechno vzniklo. Možná se tak stane až někde na konci mé cesty, nevím. Budu čekat, a snad budu i připravený...
