Hudba z Velmi Blízkého Východu, aneb co se může stát, když si začnete myslet, že už vás nic nemůže překvapit...
Po docela dlouhou dobu jsem si říkal, že už jsem asi všechno podstatné slyšel a zažil a že mě nejspíš nic zvláštního nemůže zaskočit. Kdyby mi někdo před lety řekl, že budu poslouchat nahrávky původem z Ukrajiny a že mě budou brát za srdce, asi bych se mu vysmál. Jenže přesně to mě potkalo a může za to zpěvačka, skladatelka a producentka Ruslana, taková muzikantská holčina tělem i duší. Běžnou pop-music se mi už nějakou chvíli dařilo celkem úspěšně ignorovat, o té středo- a východoevropské ani nemluvě. A najednou mi přijde kolega z práce s tím, že v rádiu hrávají "nějakou" nahrávku původem odněkud z východu a že je to celkem dobré. Tak jsem se začal zajímat a shromažďovat informace o něčem, co mi nejmíň deset let naprosto unikalo. Zmíněná nahrávka nazvaná Wild Dances (Дикі танці) je sice první celoevropsky úspěšnou a poměrně zajímavou, nicméně komerční nahrávkou. Angličtina mi k Ruslaně příliš nesedí, v rodném jazyce má prostě lepší výraz a cítění, ale bylo to nejspíš nutné. Svět národní specifika jednoduše nebere, to by mohla zpívat dalších deset a více let a být známá jen ve své zemi. I tak se jí ale nedá upřít značná míra originality - je to takový syntetický ethno-pop se zakomponovanými prvky lidové tvorby se stopami hrdého a drsného kraje, odkud pochází. Nashromáždil jsem si desítky oficiálních i neoficiálních nahrávek, záznamů z koncertů a různých vystoupení, probrouzdal stovky stránek na ukrajinských i dalších serverech, přečetl desítky rozhovorů a pomalu si vytvářel profil interpreta, o jehož existenci jsem ještě před rokem neměl ani tušení. Jediné album, které u nás vyšlo, je sice o dost jiné než ta ostatní, ale o ničem víc nevypovídá. Hranici nadšeného obdivu jsem však překonal poté, co jsem si po marných pokusech zakoupit v našich počítačových velkoobchodech klávesnici s popisem azbukou pomaloval tu svoji obyčejnou lihovou fixou (dnes už mám alespoň polepky), abych mohl na ukrajinský chat a diskusní fóra a dozvěděl se tak spoustu dalších informací a názorů, včetně těch vlastních Ruslaniných. Jsem moc rád, že se mi potvrdilo, že nejde jen o další figurku na hudební scéně, stvořenou svými producenty, ale o nevšední a velmi zajímavou osobnost, která přes úspěch a zvýšený zájem nezapomněla být sama sebou. Přestože skvěle vypadá, není to žádný zajíc a ten zmíněný úspěch dozajista nebyl náhodný nebo uměle vyvolaný. Stojí za ním nezpochybnitelný talent a spousta let tvrdé a cílevědomé práce. Starší nahrávky, které mnohdy vypovídají o svém původu v lidové tvorbě, jsou mi mnohem bližší, než ta výše zmíněná a komerčně úspěšná... Nejen ony, ale i mnohé z těch tanečních mají mně velmi blízké texty, které jsou "o něčem" a prostě mě "berou". Je to docela protiklad k dnešním jedno- až prostoduchým textům na dva až čtyři řádky, nepsanému standardu soudobé populární hudby. Faktem je, že třeba o Štědném dnu jsem si pouštěl třeba "Добрий вечір", "Світло й тінь", "Світанок", "Балада про принцесу" a další, až mě díky interakci s mou životní situací přepadla taková deprese, že mě z ní dostala až návštěva jednoho dobrého známého. Na to, co je moc hezké a/nebo moc smutné by prostě člověk obzvláště v takových dnech neměl být sám...
Jistě se nejedná o žádnou skladatelskou, interpretační nebo aranžérskou "bombu", ale je to kus poctivé muziky procítěně předané s patřičným výrazem a nasazením, která mezi tou spoustou současného prázdného nic vyčnívá hodně vysoko a alespoň v mém případě tak hned nezapadne. Možná mám opět nějaké "slyšení" a nacházím něco, co tam není, ale na to bych po svých letitých zkušenostech opravdu nesázel. Doufám jen, že si věčně dotírající mantinely komerce na této příjemné hvězdičce vylámou zuby a že nejen mne Ruslana i v budoucnosti něčím překvapí.
Pár textů jsem umístil do sekce "jak to jiní dělají lépe", snad jsem neudělal příliš mnoho chyb při přepisu (opravdu jsem se snažil ty texty věrně naposlouchat a ještě jim i porozumět, což ovšem nebylo tak obtížné) a jen podotýkám, že pokud by se vám zobrazovaly nesmysly, je potřeba přepnout prohlížeč na kódování podporující cyrilici. Pokud ani pak nebudou písmenka na obrazovce dávat smysl, bude to nejspíš tím, že patříte mezi ty později narozené a nepostihlo vás vzdělávání vedené povinně v jednom východním jazyku (ukrajinština to opravdu nebyla) za dob vlády té jediné správné Strany...
Další čistě náhodně objevenou interpretkou z Ukrajiny je Ani Lorak. Pokud vám tohle jméno zní poněkud neobvykle, zkuste si jej přečíst obráceně... I v tomto případě platí slova výše uvedená - když jsem poslouchal převážně starší písně v ukrajinštině či ruštině, našel jsem si pár "kousků", které na mě měly zvláštní vliv a vyvolávaly ve mně jisté emoce. Kromě toho, že dnes již rozumím textům podstatně lépe, funguje opět můj lokátor na city, které interpret dokáže dodat písni, se kterou se plně ztotožní (nejlépe když je sám jejím autorem). Tentokrát neobjevuji žádné folk- prvky a podle mého soudu - prozatím poslední album "Smile" (zpívané převážně anglicky) je poněkud komerční, a to jak výrazem, tak "soundem" - ale celkový dojem je více než slušný. Nejvíce vyčnívají (jako obvykle) písně zpívané v rodném jazyce. Z množství nahrávek jsem si vybral ty mému srdci nejbližší a podle mého nejcitlivěji interpretované, alespoň co se obsahu týká. Pan profesor Eduard Klezla by mohl namítnout totéž, co ve druhém kole české "Superstar" jednomu z kandidátů Michalu Hudčekovi, tedy že tento hlas vykazuje v některých polohách jakési rozechvělé "klepato", ale celkový dojem je pro mě v tomto případě pozitivní - musíte holt aspoň tušit, o čem interpret zpívá... Hlas je ve vypjatých pasážích silný a v jiných zase něžný, barevně velmi zajímavý. Dle mého soudu - jisté nedostatky by mohly být shledány nepřípustnými v opeře, ale v pop-music jde spíš o něco jiného. Když poslouchám třeba "Манекенщица", "Я вернусь'", "Напишу листа", "Без тебе", "Розкажи" а některé další, tak to zpěvačce prostě věřím... a těch písniček je mnohem víc. Občas začínám pochybovat o svém úsudku a myslím si, že jsem poněkud přecitlivělý. Těch "citovek", které se mi vrývají pod kůži, neustále nějak přibývá, ale všechny ty poslední pocházejí téměř výhradně z míst na východ od našich hranic. A tak jsem si zase postahoval nebo odposlechl a napsal spousty textů, pročetl fórum na oficiálních stránkách atd., a jen mě mrzí, že jsem se k tomu nedostal mnohem, mnohem dřív... Docela mi vadí i fakt, že nemám žádnou možnost získat starší alba, prostě zakoupit si oficiálně vydaná CD do svého archívu. Výlet na Ukrajinu v nejbližší době nechystám a obávám se, že kdyby se podobná hudba objevila na pultech našich prodejen, dovozce by nejspíš zkrachoval. Ještěže máme ten internet... Rejpalové nebo soudruzi z Osy nebo jiných samozvaných zlodějských organizací zastupující především sebe a své zisky - nejásejte, nejde o žádné pirátění v peer-to-peer sítích, to jen někde mají trochu jiný názor na bezplatné šíření hudby po internetu a jsou rádi, když se zde vyprodukované nahrávky dostanou k posluchačům, kteří je objeví třeba náhodou, jako se to stalo mně. Jisté společnosti provozují hudební servery zaměřené na domácí interprety a pomáhají jim tak prorazit, případně po jejich úspěchu přibližují jejich starší, mnohem méně známou tvorbu.
A malé P.S. na závěr - takhle "povedené" východoslovanské typy se mi prostě moc líbí... :-)
Poznámka, přidaná počátkem dubna 2006:
V tom, že se takto povedené východoslovanské typy líbí nejen mně, jsem se utvrdil poté, co byla moje oblíbená Karolínka vyhlášená nejkrásnější ženou Ukrajiny za rok 2005. Pro šťouraly podotýkám, že hodnocení fyzického zevnějšku bylo jen jedním z více kritérií... Nedávno proběhla na Ukrajině soutěž Miss, ve které se angažovala i ona. Na diskusním fóru probíhaly debaty, jestli bude soutěžit nebo "jen" přijme místo v porotě... :-) Co mě na téhle krásce fascinuje, je - podržte se - její úsměv. Na 99,9% fotek se krásně usmívá, to jsem ještě nikdy u nikoho neviděl. A nejsem sám, kdo si toho všiml. Opět na fóru jsem si v podpisu jednoho z přispívajících našel větu, která to dostatečně věrně vystihuje: "Nikdy se nepřestávej usmívat, dokonce ani když je ti smutno - někdo se může zamilovat do tvého úsměvu...". Asi na tom něco bude...
A ještě jedna drobnost - když jsem poprvé slyšel "Розкажи", předpověděl jsem této nahrávce velkou budoucnost. A jak jsem uspěl? Při hlasování o nejkrásnější píseň alba dostala 42% hlasů (!!!). Pro ilustraci - druhá v pořadí (anglicky zpívaná "Car Song" má "celých" 17%. A o zbývající procenta se dělí 11 nahrávek... Občas taky přemýšlím nad faktem, že čím více na východ od našich krajů, tím více citů v písních, ve verších... Čím to asi bude? Napadá mě analogie s celkovou situací v naší společnosti v době sametového převratu a vyšuměním této nálady až k dnešní otrávenosti a znechucení. Dojmy z Oranžové revoluce ještě přetrvávají a většina lidí se tam pořád nemá až tak dobře, aby k sobě přestala mít blízko a zapomínala na to, co se penězi vyvážit nedá. Snad se nebude opakovat český model, to bych asi neměl co poslouchat...
Nedlouho po předchozím albu "Smile", které obsahuje až na výjimky písně zpívané anglicky (a také nejúspěšnější nahrávku "Розкажи" v ukrajinštině), vyšlo album pojmenované právě podle této nejúspěšnější nahrávky a tentokrát zpívané výhradně v rodném jazyce. Ať si zlí jazykové tvrdí, co chtějí, tohle JE PROSTĚ LEPŠÍ!!! Chápu, že by si ve většině světa asi nikdo nic tak vzdáleného angličtině nepustil, ale v textech je mnohem více emocí a v hlasovém projevu je cítit, že interpretka tím textem žije, cítí, o čem zpívá a já jí to prostě věřím. A to i u písní, které jsem slyšel nejdřív anglicky a text znám nazpaměť. Dvě z nich dostaly i ruskojazyčnou podobu a dvě prošly remixem, a přestože jsem většinou proti této formě úprav, tentokrát musím přimhouřit oko. V "Розкажи" je sice trochu slyšet amatéřina, protože byla smixována z původní anglické i ukrajinské verze, ale "Car Song", neboli "Авто" se dost povedla a líbí se mi. Dokonce jsem musel konstatovat, že i ruskojazyčná verze "Расскажи", přestože má pozměněný text proti originálu, se mi líbí (v tom textu jsou prostě krásné pasáže, které dojímají a dotknou se srdce - kdyby mi je tak ještě nějakým způsobem podle mého tajného soukromého přání naklonovaná verze Karolínky sdělovala nejlépe několikrát denně, taková "každodenní dávka emocí" v reále...).
Skvěle zazpívaná je třeba "Не кажи про любов"; tenhle styl mi v tomto podání prostě dokonale sedí. Tohle není jednoduché disko nebo nějaké laciné lalala popěvky, ale opravdová, vyzrálá píseň. Sice jsem si jí všiml už v anglické verzi (Don't Talk about Love), snad jediné anglické verzi, která mě zaujala, ale tohle je ještě o něčem úplně jiném. Stojí hodně vysoko na mém soukromém pomyslném žebříčku hodnocení.
Další zajímavou událostí bylo natočení dvougeneračního duetu "Верни Мою Любовь", kterou nazpívala Karolínka a Valerij Meladze a kterou pro ně napsal a otextoval Konstantin Meladze (velmi slavný a známý skladatel hvězd, něco jako náš Karel Svoboda). Jistě, je pár duetů, které se mi v minulosti líbily a drží se na mých žebříčcích dodnes (zmíním třeba duet tisíciletí "Where Wild Roses Grow" - nazpívali Kylie Minogue a Nick Cave, případně "Almost Paradise" - Ann Wilson a Mike Reno, love theme z filmu Footloose), ale že by mě braly duety s generačním rozdílem mezi interprety? Ano, tenhle je výjimkou. Nebo si umíte představit, že se vám na první poslech zalíbí něco jako mix krásy, mládí a svěžesti se zralostí a zkušeností? Asi stárnu a měknu, ale text je hodně velká citovka a když jsem si dojem ještě umocnil videoklipem, bylo hotovo. Video je sice ukázkou jednoduchosti a nízkorozpočtovosti, schopný režisér by ho jistě dokázal natočit za odpoledne, ale jeho forma byla vybrána s citem, žádné milióny bleskajících světel, rychle se střídajících záběrů a měnících se scén, a pokud se dá lyrika ztvárnit i obrazově, tak se to nejspíš povedlo. Připomíná mi to ten můj letitý nápad na videoklip, o kterém jsem se tu už zmínil jinde... Kyjevské krásce to tady úžasně sluší a zatímco u deset a více let starých nahrávek mě spíš upoutal zpěv/hudební výraz a texty, tady by se - aspoň pro mě - vůbec nemusela zpěvem namáhat. Dospěla a zkrásněla. Už to prostě není "třeštidlo" s chaotickým účesem a elektrickou kytarou kolem krku, ale symbol ženství, který vám jediným pohledem rozlomí srdce na polovic a ono přitom stihne ještě hořet a radostně vypouštět jiskry, dokud se úplně nerozpadne na prach... ...no, raději nechám vyťukávání svých vnitřních úvah na klávesnici, slíbil jsem si, že ze mě bude materiální realista. Každopádně nahrávka dostala označení "Duet roku" a já s touto nominací naprosto souhlasím, držím pěsti, ať se to povede. A i kdyby náhodou ne, už ji mám nesmazatelně zapsanou do své paměti.
Po Ruslaně a Karolínce pokračovalo moje objevování zajímavého hudebního neznáma velmi rychlým tempem. Další interpretkou se stala Asia Achat. Je to taková ukrajinská Vanessa-Mae. V minulosti se věnovala klasické hudbě, ale do její tvorby stále více zasahovala i ta populární. Přelomovým se stalo album Homo Novus. Dřevěné housle vyměnila za zakázkový midizovaný nástroj značky Zeta, který dodává jejím nahrávkám nevšední sound a řadu nových výrazových možností. Pikantním tajemstvím je, že svého času odmítla zastupovat Ukrajinu na hudební soutěži Eurovize a místo ní vystupovala "jakási" Ruslana. No a jak to dopadlo, nejspíš tušíte nebo si o tom můžete přečíst o něco málo výš :-) Stejně jako v případě zmíněné Ruslany ani tady nejde o žádného zajíce, ale velmi dobře vypadající dospělou ženu. Skoro by se chtělo říct "takové už dneska nedělají"...
Podobnost s Vanessou-Mae není ani trochu náhodná. Není to jen ve hře na housle ani v přechodu od interpretace klasických děl k těm popovějším, ani ve výměně obvyklého nástroje za ten neobvyklý elektronizovaný. Asia nejenže hraje na housle, ale také zpívá. Nejsou to nikterak úžasné pěvecké výkony, které by ohromily něčím naprosto výjimečným a nevídaným, ale ono už to spojení zpěvu a hry na housle v tanečních nahrávkách je samo o sobě velmi zajímavé. Slyšel jsem několik CD, ve kterých se dá najít vše - od instrumentálních nahrávek vycházejících z klasiky přes zajímavé parafráze na klasická díla až po zpívané nahrávky, které se rozhodně neztratí na diskotékách. Jsou tu ovšem – jak jinak – i skladbičky s krásnými texty a citlivou interpretací. Mému stávajícímu žebříčku tak vévodí Тебе, Анаис, ke které si interpretka sama napsala hudbu i text. Ono vůbec to autorství nebo alespoň podíl na vzniku té které písně je v těchto končinách velmi častým jevem. Možná proto jsou ty nahrávky jiné, než které známe z produkce našich hudebních velkoprůmyslníků, vyrábějících nezajímavé, nafouknuté, stokrát dokolečka recyklované a draze prodávané leštěné nic. Možná proto mě písně z této části světa tak "berou", asi je v nich něco, co se do nich dostane jen tehdy, když interpret ví, o čem zpívá...
Mohlo by se zdát, že na východ od našich hranic se s vycházejícími hudebními hvězdami roztrhl pytel. Tina Karol je další mladou zpěvačkou, která mě zaujala svým výrazem, nasazením, a jak je pro mě typické - texty svých písní. První nahrávkou, která se mi dostala do podvědomí, byla svižná Выше облаков, dále třeba něžná balada Ноченька, která dala název stejnojmennému albu, zamilovaná Намалюю тобi a zejména pak opravdová, dospělá, fantasticky otextovaná a skvěle provedená Ты отпусти... Ano, to je přesně to ono, co můžu často i několikrát denně, jen si musím vybírat ty správné okamžiky, abych se těmi vyplavovanými emocemi úplně neodrovnal...
Nevšedním úkazem se pro mě zejména v poslední době stala velmi mladá a velmi zajímavá představitelka pop-rocku Mika Newton (Мика Ньютон), která za doprovodu své skupiny předvádí na jedné straně výbušné, pulsující a burcující písně a na straně druhé něžné "srdcovky". Křehká blondýnka se sklony k výstřednosti a neobvyklosti disponuje příjemným hlasem, který ve vypjatých polohách získává na naléhavosti, ale přitom si zachovává čistotu a v těch tichých zase předává to, co nestačí jen poslouchat, ale musí se přijímat i citem. Nahrávek zatím není příliš mnoho, ale za poslech, a to i opakovaný, jistě stojí. Je to sice něco trochu jiného, než u předchozích jmen, ale i to je jen dobře...Zmíním alespoň Белые лошади, Теплая река, Лунопарк, В плену a v neposlední řadě také Убежать, která ve mně vyvolává značné emoce. Asi to bude tím, že poslední dobou mám pocit, že se taky potřebuju vymanit z nějakého bludného kruhu své mizerné existence a utéct... uletět...
K prozatím poslednímu jménu jsem se dostal tak trochu náhodou prostřednictvím českého rozhlasu. Jednu takovou chytlavou letní melodii jsem náhodně zaslechl v nějakém vysílání a po čase se k ní dostal při sledování jednoho videa, které někdo umístil na naše autíčkářské fórum. Někdo tam jako hudební podklad totiž použil stejnojmennou anglickou verzi, nazpívanou stejně jako celé album Wind of Hope (Ветер надежды) společně se zpěvákem Andru Donaldsem. Interpretka se jmenuje Jevgenija Vlasova a pochází - jak jinak - opět z Ukrajiny. Její písničky jsou o hodně jednodušší, odlehčené, letní, taneční a vhodné na diskotéky. Musím ovšem opět říct, že anglické verze jsou pro mě "ty slabší". V ukrajinštině nebo aspoň ruštině mi to nejen lépe zní, text je zpravidla lepší a nejen ona, ale i všechny výše uvedené zpěvačky se pak s písní "neperou" a dávají do výrazu to, co se hodně obtížně popisuje. Prostě buď to cítíte, nebo patříte mezi ty druhé...
Koncem října 2007 prezentovala moje oblíbená Karolínka nové album se symbolickým názvem "15". Ano, tak dlouho už se pohybuje na profesionální scéně... A na rozdíl od těch našich uměle vytvořených "rychlokvašek", nenažranými producenty bez vkusu a hudebními podnikateli vybraných mediálních ksichtů z Neumětel opravdu musela něco dokázat, pracovat na sobě, jít si za svým cílem. K celému albu je tento nevšední komentář:
"15 - den mladé, energické, život milující dívky. Začíná "Od prvního pohledu" na tento svět, "od prvního úsměvu, prvních slov" milovaného, a ona, okřídlená, se "sedmi větry" se řítí vstříc novým zážitkům. Hrdinka věří "Ukradni, odnes si s sebou" a minuty krouží ve víru událostí, nových setkání. A pokud se najednou vrátí vzpomínky na to, koho kdy "hledala", dívka nenechá minulost, aby ji ovládla a prostě říká "nebudu tvá" a poté se obrací k sobě samé: "zeptej se svého srdce, s kým se chce spojit", a srdce bez stínu pochybností odpovídá "vrať mi lásku", vrať mi to, čím dýchám, čemu věřím každou svojí částí. Přichází síla, víra, drajv, nyní přesně ví, co chce a co je připravena pro svou lásku udělat, chce vykřiknout plným hlasem "jsem s tebou" a v srdcích těch, kteří slyší tato slova, zažehnout oheň. Konečně spěchá na koncert, cestou píše sms "čekám na tebe". A setkajíc se pohledem s tím, koho miluje, říká "to je můj život", takový, jaký je - barevný, nebojím se radovat ani mít smutek. Tančí, usmívají se na sebe a na svět. Ale den končí, svět se halí do únavy a ona při slovech ukolébavky "tak, jako teče řeka, rozliju se do kraje"... šeptá "stanu se mořem" a vidí sen - kaleidoskop, remix uplynulého dne "od prvního pohledu" a... Je to tvůj den. Den, protékající životem. Vždyť jsi mladý, krásný, cílevědomý, bláznivě zamilovaný... vše teprve začíná! Ani Lorak je s tebou už 15 let, dělá vše, aby zpestřila tvůj den, naplnila ho rozličnými náladami a vyplnila zářivými barvami své hudby."
Musím přiznat, že první dojem po poslechu byl poněkud rozpačitý a není to tím, že nejsem mladý, krásný, cílevědomý nebo bláznivě zamilovaný. Celé album je pro mě poněkud nevyvážené, jsou tu baladické citovky i diskotékové "rozjásané" nahrávky, které mě, bohužel, příliš neberou. Navíc kromě jediné (mimochodem - moc hezké) nahrávky v ukrajinštině a jedné cover verze v angličtině jsou všechny ostatní v ruštině. Chápu, že ruskojazyčný trh je několikanásobně větší, a tak je to nejspíš nutností a nestěžuju si. Nicméně od prvního poslechu úspěšně, a to i několikrát denně, poslouchám pořád dokola 3-4 nahrávky, takže v nich asi něco bude. Sice se pokaždé ptám - jsem normální? Ale ani se nepokouším o odpověď, je jasná jako facka... Ty texty jsou prostě krásné, mají mi co říct a rozhodně se mi zatím neomrzely (a hned tak neomrzí). A které to jsou? Спроси, Жду тебя, Я стану морем a i jedna z těch tanečních - Укради. Již dnes jsem zvědavý, co přijde příště... :)
Karolínka nebyla jediná, kdo koncem roku 2007 uvedl na trh nové album. Také Tina Karol vydala své třetí album a já ho málem propásl. Celé se to jmenuje Pól přitažlivosti (Полюс притяжения). Album obsahuje deset nových písní, z nichž jsou dvě v angličtině. Jednu nahrávku (Люблю его) jsem znal již z dřívějška, ty ostatní u mě měly premiéru. Jako obvykle - našel jsem si zde "to svoje", nebudu to ani komentovat, to bych mohl udělat copy-paste z některého z minulých odstavců. Hned stejnojmenná titulní píseň je skvělá a další úžasná Время как вода je přítomna hned ve dvou provedeních. Text je stejný, liší se jen hudba a je to trochu jinak zazpívané. Já se prostě asi nikdy nepoučím - těmito nahrávkami jsem se pěkně "načal" a posléze se naprosto dorazil skladbičkou Белое небо. Špatně mi tak, zase se z toho budu nejmíň týden dostávat. Citově jsem naprosto v hajzlu, slušněji se to napsat nedá, nevystihovalo by to podstatu věci...
Hned následující den jsem na jednom hudebním fóru objevil více než čtvrtstoletí starou nahrávku. Rozpomněl jsem se, jak jsem ji ještě za socialismu slýchával z rozhlasu a protože jsem byl povinně vzděláván v jednom východním jazyce a už tenkrát jsem byl romantická duše, ten text si pamatuju dodnes. A tak se mi to všechno hezky připomnělo a já se tady místo spánku před náročným dnem z toho všeho vypisuju... Tenhle hudební příběh se jmenuje Milión rudých růží (Миллион алых роз), a - samozřejmě - jsem se tam hezky našel...
V dubnu letošního roku proběhl v Srbsku další ročník hudební soutěže Eurovision Song Contest. Byl jsem zvědavý, jak dopadne moje oblíbená Karolínka, i když mi bylo jasné, že podle zvyklostí podobných soutěží to asi prvním místem neskončí, protože vítězství Ukrajiny před čtyřmi lety je ještě příliš čerstvé. Příliš jsem se ovšem nespletl, protože konečné druhé místo je jistě více než skvělé. Soutěžní anglicky zpívaná píseň Shady Lady sice není úplně můj šálek kávy, ale ve srovnání s paskvilem v českém provedení, předvedeným Terezou Kerndlovou, to byl rozdíl nejméně dvou kategorií. Navíc české praktiky s podezřelou nominací zaplacenými smskami, nepostoupení do dalšího kola a následnými podivnými kecy o "porotou nepochopeném vystoupení" mě jen utvrzují v názoru, že naše hudební scéna opravdu nemá do podobné soutěže co nabídnout a namísto předvedených výkonů se ostudně prezentujeme jen podvody a žvásty. Prostě zase Banánistán, stejně jako ve všem ostatním...
Obě kola soutěže jsem sledoval tak trochu jako kulisu, ale jedno vystoupení mě od prvních tónů zaujalo natolik, že jsem zpozorněl a sledoval ho opravdu se zaujetím. Interpretkou byla jedenadvacetiletá slečna z Arménie, vystupující pod jménem Sirusho. Píseň byla sice komerční, taneční, ale s celkem zajímavými "domácími" prvky, zejména v úvodu. A tak jsem zase probrouzdal zahraniční servery, až jsem se o zpěvačce něco málo dozvěděl, posháněl starší nahrávky (téměř výhradně v arménštině) a po dlouhé době narazil na jazykový problém. Ani ne tak v tom, že jsem se s tímto jazykem setkal poprvé v životě, ale už samotná písmenka abecedy připomínají všechno možné, jen ne ta v Evropě běžně používaná. O slovníku z a do češtiny si můžu nechat jen zdát a ani při celkem usilovném hledání jsem na webu nenašel volně přístupný slovník v některém z mně alespoň částečně blízkých jazyků. A tak jsem si prozatím stáhl abecedu, výslovnost znaků a budu se pokoušet... A proč to všechno? No, jako obvykle - našel jsem si nahrávku, které sice nerozumím znalostí jazyka, ale tak nějak srdcem a zajímá mě, jak moc se moje pocity liší od skutečnosti. Máte-li chuť, koukněte sem.
Stalo se vám někdy, že něčemu rozumíte, aniž byste potřebovali slova? Za poslední dva dny jsem si přehrál jednu skladbičku snad padesátkrát a pak se pustil do neodborného překladu s pomocí slovníku, který jsem našel na webu - původní arménštinu jsem musel foneticky přepsat v azbuce a on-line slovníkem se pokoušel vzniklé výrazy převést do ruštiny, a ač to zní celkem podivně a krkolomně, povedlo se to... No a jen jsem zjistil, že tak nějak jsem tomu rozuměl i bez překladu, což mě celkem uzemnilo. Asi mám nějaké zvláštní schopnosti nebo co...Zase jen taková lyrika pro dušičku, zase takové generační spojení interpretů a já jsem z toho zase naměkko... Originál od Rubena Haxverdyana je na ukázku tady, ale ve dvojici se mi to líbí nějak víc. Interpretka má takový krásně zastřený hlas a celé se to prostě povedlo...
Tak máme za sebou další ročník Eurovize. Tentokrát jsme jako naše zástupce vyslali Gipsy.cz a jako obvykle, výběr nezklamal. Stali jsme se jedinou z vystupujících zemí, která nedostala žádný preferenční hlas, což se v dějinách soutěže stalo v minulosti jen několikrát. Upřímně řečeno - nepochopil jsem, koho tihle vyslaní zástupci vlastně zastupovali. Českou republiku? Zapomeňte... Svoje etnikum? Ani náhodou. Kdyby předvedli svůj běžný standard, který běžně vídáme v jejich televizních vystoupeních, nemohl by to být takový průšvih. Evidentně jsem nebyl sám, kdo jejich vystoupení nepochopil. A nebyla to jen porota, ale i diváci všech zúčastněných zemí. Upřímně - umíte si představit amerického supermana v cikánském provedení na evropské hudební soutěži v pseudopokusu o angličtinu? Pokud ne, koukněte sem. Pořád nechápu, kteří kreténi a hudební diletanti rozhodují o tom, koho na soutěž podobného ražení vyšleme. Nejde o první ročník, takže by ti trotlové mohli mít už alespoň mírné povědomí o tom, co je to vlastně za soutěž a kdo vlastně má šanci uspět. Pivní songy, kterým rozumí snad jen vychlastané osazenstvo českých putyk i paskvil netalentované dcery slavného otce už v minulosti svůj nulový potenciál prokázaly, tak jsme to letos opravdu "vylepšili". No a hned po soutěži se příslušní dementi vyjádřili, že se příští rok Česká republika této soutěže nezúčastní. Opravdu originální řešení, že?
V první třetině letošního roku se ovšem udála úplně jiná událost, která rozhodně stojí za povšimnutí. Můj oblíbený skladatel a interpret Yanni vydal nové CD a DVD Voices, což je v jeho podání první album, které není jen instrumentální, ale je nazpívané. A ne jen tak nějak obyčejně. Na ukázky jsem narazil čistě náhodou při brouzdání po internetu a na tom základě jsem si hned oba nosiče v zahraničí objednal (nečekejte, že tohle běžně objevíte na pultech našich prodejen s nosiči). Jako první jsem do přehrávače založil doprovodné DVD se záběry z natáčení a hned mi spadla čelist. Čtyři neznámí, ale naprosto vynikající interpreti předváděli výkony, za které by se nemuselo stydět žádné zvučné jméno hudební scény. Yanni má úžasný dar - dokáže si na celém světě najít interprety, kteří jsou mistry ve svém oboru a ve studiu i na pódiu dokáží spolupracovat tak, že publikum šílí nadšením. Musím říct, že u tohoto CD jsem poprvé v životě zažil pocit, že u mužského partu mě mrazilo a měl jsem husí kůži. Kdybyste náhodou nevěděli, o co jde, tak je to závěrečná Amare Di Nuovo - Adagio in C Minor. Na celém albu snad není jediné slabé místo, což se, zejména v dnešní době, opravdu příliš nevidí. Fantastická je i mladá kráska Chloe, která má skvělou barvu hlasu a úžasný rozsah, takže může zpívat prakticky cokoliv. Škoda jen, že skvělá skladbička Change v jejím provedení na audio CD nebyla vůbec zařazena a na DVD je jen v záběrech ze studia. Celé album je jednoznačně skvělé a má mých pět hvězdiček, můžu ho poslouchat pořád dokola a vůbec se mi neomrzí. Už dlouho jsem něco takového neslyšel a myslím, že zase dlouho neuslyším.
Při pátrání po dalších skladbách z tohoto kompletu v době, když jsem jej ještě nevlastnil, jsem na youtube objevil několik ukázek ze živého koncertu, který se odehrál v mexickém Acapulcu. A děly se tam opět věci, které jsou srovnatelné snad jen s koncertem v Akropoli. Hudebníci ze všech koutů světa (USA, Mexiko, Portoriko, Venezuela, Arménie, Čína, Kanada...), různého vyznání, různých kultur, různých hudebních škol a stylů tady naživo předváděli výkony, jaké se jen tak nevidí. Chcete třeba vědět, jak se správně hraje na housle? Zkuste tenhle a pak třeba tento odkaz. Na prvním si to spolu "rozdávají" nádherná Ann Marie Calhoun a Samvel Yervinyan a na druhém se předvede zejména druhý z uvedené dvojice, tentokrát s japonskou houslistkou Sayaka Katsuki. Celé by se to dalo označit snad jen názvem World Music, který je nejspíš jako jediný v tomto případě namístě. Celý koncert přenášela jen místní televize a zatím se mi nepodařilo získat oficiální záznam, přestože vše, co zde zaznělo, je dostupné na internetu. A tak jsem aspoň prozatím objednal a získal DVD sestřih ze živých vystoupení Yanni Live - The Concert Events, kde řada těchto skladeb je. Hudební i vizuální zážitek je jednoznačně skvělý a označit jej jakkoliv jinak může jen hudební analfabet. Prostě 1*... A pokud máte zájem se podívat, jak se mají zpívat zamilované duety, koukněte sem. Skladbička se jmenuje Nei Tuoi Occhi a protože je staršího data, byla v minulosti uváděna jako Yanniho instrumentálka pod názvem In the Mirror. Italsko-anglický text je krásný a hodně na srdíčko. Stejně jako další duet Mi Todo Eres Tú, tentokrát španělsko-anglický a v provedení Chloe a Endera Thomase. Píseň je opět starší, jako instrumentálka je známá pod názvem Until the Last Moment (Až do poslední chvíle) a tento název se i ve španělské části textu objeví. Další známka toho, že když se na skvělou muziku napíše krásný text, který pak dokáže někdo zazpívat takto úžasně a přesvědčivě, dostane to všechno úplně jiný rozměr a pokud si někdo jen nehraje na nějakého pitomého drsňáka, kterému jsou city cizí, tak se ho něco takového nemůže nedotknout...
V srpnu 2009 se udála ještě jedna zdánlivě bezvýznamná věc, o které naprostá většina lidí na západ od slovenských hranic dozajista ani neslyšela. Po dlouhých očekáváních a spekulacích se provdala Karolínka za svou dlouholetou známost. Musím říct, že s Muratem jsou opravdu hezký pár a přeju jim jen všechno dobré a hodně štěstí. Každopádně ještě předtím stačila nazpívat a vydat nové album Солнце (Slunce). Je to taková kompilace od jejího vystoupení na loňské Eurovizi se skladbou Shady Lady až po dnešek. Většina nahrávek je tanečních, mile mě překvapila třeba Танцы, která používá osvědčené hudební postupy staré disco music. Nade všemi jednoznačně ční titulní skladbička, která má velmi emotivní text, a když jsem o dost později objevil a zhlédl i videoklip, obraz se příliš nelišil od toho, co ve mně text vyvolával. Karolínka prostě umí zpívat a to nejen technikou, ale i tím, co do toho hlasu dokáže dát. A přestože se z toho klipu nic ve skutečnosti nestalo, je naprosto přesvědčivá a já jí věřím každé slovíčko. A tak jsem se tak dlouho pídil, než se mi podařilo sehnat kombinaci CD+DVD tohoto alba. Nejsem si totiž tak úplně jistý, jestli se teď nezačne věnovat spíš svému soukromí než natáčením dalších alb a klipů nebo koncertním turné...
Koncem roku 2010 vyšlo další, již čtvrté studiové album Tiny Karol, tentokrát s názvem 9 životů. Celkově zajímavý experiment, dokonce s pokusy o rap a hudbou v kvalitě lo-fi, nicméně já si na tomto albu samozřejmě našel svoje (jak jinak), a moje tipy jsou tyto: Не дощ, Переживём измены, Нiжно а Шукай мене. V jednom článku sama zpěvačka přiznala, že nazpívat některé písně pro ni nebylo právě jednoduché, protože se tak vcítila do textu, že jí vstoupily slzy do očí a nemohla píseň dokončit. A já myslím, že vím, které to byly...
Koncem ledna letošního roku se zase jednou projevil ta moje „úchylka“. Při brouzdání po netu a zjišťování, co nového přinesli mnou sledovaní interpreti, jsem kdesi narazil na odkaz na čerstvě vystavenou nahrávku zpěvačky Sirusho s názvem PreGomesh ( Je to taková vcelku jednoduchá taneční nahrávka zpívaná v arménštině se zajímavými domácími prvky, která ovšem podle mého mínění nese všechny atributy světového hitu pop-music. Na to, že Arménie má jen něco přes 3 milióny obyvatel, že arménštinou na celém světě mluví jen asi 7 miliónů lidí, je počet zhlédnutí úctyhodný. Která z českých takyhvězdiček nebo hudebních celebrit něčeho takového dosáhla/dosáhne s česky zpívanou nahrávkou? Povedl se i videoklip, prostě v rámci žánru moc fajn. Při tom brouzdání jsem ovšem objevil ještě něco, co mi úplně uniklo, a to je jiná nahrávka stejné interpretky, citovka Havatum Em. Nádherné, procítěně zazpívané. Aniž bych měl jakoukoliv další informaci, zase mě to bralo za srdíčko a později jsem zjistil, že si text i hudbu napsala zpěvačka sama... Je třeba něco dodávat? Pokusil jsem se sice o kostrbatý překlad, ale tohle se prostě musí vnímat i jinak...
Po více než dvaceti letech od slavného koncertu v řecké Akropoli se konečně dostalo i na Česko, a tak jsme si i my mohli poprvé v rámci letošního koncertního turné vychutnat atmosféru živého koncertu tohoto neuvěřitelně talentovaného a charismatického skladatele. Sice si myslím, že kdyby akci byla věnována taková publicita v médiích, jako tomu bývá před koncerty mnohem méně slavných a významných interpretů, mohlo být vybráno a zaplněno nějaké lepší místo, než jakým je Tipsport arena. Na kvalitu vystoupení to ale nemělo žádný vliv. V Yanniho orchestru (složeném téměř doslova z hudebníků celého světa) byla nejen řada známých tváří, které jsem znal již z dřívějších koncertů, ale i několik nových jmen (Mary Simpson, Lauren Jelencovich, Lisa Lavie), které jsem zde viděl poprvé. Každopádně byli všichni skvělí a koncert neuvěřitelně šlapal. V jeho průběhu zazněl průřez celou Yanniho tvorbou, novinek z poslední doby však nebylo mnoho. Několik jich zaznělo v průběhu celého vystoupení, ale jinak byla českému publiku představena jedna slavná pecka za druhou. Skvělý houslový duet (Samvel Yervinyan a Mary Simpson), duet pro housle a trubku (Samvel Yervinyan a Jason Carder), neskutečný nářez na harfu (Victor Espinola) nebo violoncello (Alexander Zhiroff), klávesové (Ming Freeman) či baskytarové (Gabriel Vivas) sólo. Originální show předvedl bubeník Charlie Adams, když neskutečné sólo na bicí odehrál v českém národním hokejovém dresu. Fantasticky zazpívaná byla Nightingale v podání Lauren Jelencovich, vydatně doprovázené Samvelem Yervinyanem a Alexanderem Zhiroffem, dojemná pak Felitsa, kterou kdysi složil pro svoji maminku. Ke konci zazněla také Aria a při závěrečné Niki Nana snad nebyl v celé hale nikdo, kdo by nestál a netleskal. Publikum si samozřejmě vyžádalo i několik přídavků, mezi kterými byla nejen nádherná One Man's Dream, ale i bouřlivá Storm. Každopádně doufám, že Yanni dodrží slovo a přijede znovu nejen příští rok, ale i napřesrok :)
Celý koncert měl neuvěřitelný náboj a pozitivní energii, kterou budu ještě nějakou dobu vstřebávat. Při cestě zpět pak kamarád poznamenal větu, kterou v jiné podobě používám při podobných příležitostech dlouhá léta: „Neumím si představit, že bych po takovém zážitku šel někam rabovat nebo rozbíjet výlohy...“
Pár obrázků nevalné kvality (vůbec mě nenapadlo vzít si fotoaparát, tak jen ilustrační foto z mobilu, který si ale s místními světelnými podmínkami příliš nevěděl rady):
O prázdninách jsem se podíval na pár dílů nejrůznějších talentových soutěží z celého světa. No a díky jedné desetileté holčičce z Kazachstánu jsem si zase rozšířil obzory ze světa hudby na východ od slovenských hranic. Pár textů jsem přidal do sekce Jak to jiní dělají lépe, ale spíše doporučuji vyhledat na internetu, podívat se a poslechnout. Kdoví, kde jsem prožíval některý z minulých životů a proč se mě tohle všechno tak dotýká, texty i melodie se mi zarývají hluboko do srdce a odsouvají všechno okolo mě na vedlejší kolej. Pořád trvám na tom, že když někdo složí píseň, sám si ji otextuje a pak ji interpretuje, tak se tomu prostě nedá nevěřit, navíc když si někde najdete, že text má třeba reálný podklad. O tomhle se našim průmyslovým básníkům a skladatelům může prostě jen zdát. To, co produkují naši hudební podnikatelé, se prostě nedá poslouchat, protože to nemá duši a vzniklo jen za účelem dosažení zisku. Zkuste si to, co se na nás valí z komerčních rádií, zkonfrontovat třeba s tímhle: Не твоя війна, Не йди, Обійми, За лісами, горами, Тримай, Fortepiano. A čím se to vlastně liší? Hudba. Texty. Emoce. Nápady. Provedení. Nasazení interpreta. Potřebujete ještě něco víc? Na závěr tohoto krátkého odstavce jsem vybral jednu píseň, která zazněla v soutěži Hlas, Пливе кача. Proč je tak silná a vyvolala takové emoce u poroty a publika, si zájemci jistě najdou sami, a těm ostatním to může být jedno. Osobně tvrdím, že koho se nedotkne třeba Мить nebo finálové vystoupení už zmíněné desetileté Kazašky, zejména pak slova, která zazní v závěru písně a která v originále nejsou, tak je potenciální válečný štváč bez ohledu na to, na které straně hranice stojí. A válečných štváčů by se lidé měli zbavit, protože to jsou ti, kteří jsou pro své mocenské či ekonomické zájmy ochotni rozpoutávat války včetně těch nevyhlášených. No a k tomu působení na lidi – podívejte se třeba na jeden koncert, doporučuji například tuto jeho část...
Zaposlouchal jsem se do jedné zakarpatské lidovky v lemkovském dialektu. A jako obvykle, neposlouchal jsem jen ušima...
