wz

STŘÍPKY SNů

 

 

 

           Mé oči poprvé spatřily světlo světa někde na španělském pobřeží někdy kolem roku 1738. Na proužku země zasahujícím do moře odvíjela se léta mého života. Ne, nebyl jsem šlechtic či dobyvatel bájných zemí, jen obyčejný rybář a občas i zahradník. V písčité zátoce, na vrcholu skalnatého pásu věčně omývaném stříbřitě zpěněnými vlnami stál krásný dùm. K němu jsem večer co večer chodil obdivovat tvoji krásu. Tam, v zahradě plné cizokrajných vůní z květů, které ti vozily zástupy obdivovatelů, jsem ti každý večer hrával svoji píseň. Ani nevím, jestli jsi pokaždé naslouchala, ale okno bývalo vždy otevřené. Někdy jsi vycházela na terasu z bílého mramoru a bílé šaty splývaly po křivkách tvého těla v nádherném kontrastu s odstínem tvé jemné pleti. Tehdy se můj sen stával skutečností. Nikdy jsem se neodvážil říci ti své vyznání. Každý pohled tvých očí způsobil, že srdce se mi bláznivě roztlouklo až v krku a jen mé tóny zněly vroucněji. Dělilo nás jen pár metrů a bezedná propast společenského postavení. Jako dcera významného člověka jsi měla životní cestu určenou dřív, než jsi přišla na svět a já kromě sebe a své lásky neměl co nabídnout.

 

Na mnoho let ses mi vzdálila a moje smutná, lkavá melodie patřila jen západu slunce, zrcadlícímu se na hladině temně modravé a křiku racků, ničím nespoutaných a kroužících nad útesy. Život každého z nás šel jinou cestou, aby se jejich dráhy opět setkaly na sklonku bytí. Nezapomněla jsi na moji píseň a já v lesku tvých očí znovu objevil všechnu tvou dřívější krásu, teď tolik poznamenanou hlubokými ranami vrásek. Moje rozpraskaná ruka ještě dokázala něžně stisknout tvoji dlaň a tím dotykem beze slov říct vše, co jsem předtím nikdy nedokázal. V tom okamžiku jsem s tebou prožil všechno znovu a žádné přání nebylo dost bláznivé na to, aby se nemohlo splnit. Pochopil jsem, že i pro tu jedinou chvíli stálo za to žít. Vše dostalo svůj smysl a řád a já věděl, že už nás nikdo a nic nerozdělí.

 

Moje duše prošla dlouhou cestou, jen útržky obrazů minulosti občas vystupují ze snů a vyprávějí o cestě osudu. Nemyslím, že se dá změnit - naše bláznovství, kterým se o to denně pokoušíme, udělá jen další kličku na jeho spletité cestě. Věřím na osud, na to, že všechno už tu bylo, jen teď jsme o spirálku výš. Píše se jiný rok, jiné je místo děje a jiní herci hrají v komparsu. A my můžeme jen stát, tiše žasnout a s pokorou či vzdorem přijímat to, co nám tentokrát připraví...

 

 

 

...návrat na obsah Střípků

 

...návrat na úvodní stránku