wz

Hudba a elektronika...

...nebo snad Elektronika a hudba? Faktem je, že mým prvním výrobkem (v sedmi letech) byla "krystalka", tedy jednoduchý přijímač, na kterém jsem pak poslouchal zejména hudbu. Je to skoro stejné jako ptát se, jestli první bylo vejce nebo slepice. Brzy mě přestalo bavit jen pasívní poslouchání a začal jsem se pídit po tom, jak se hudba tvoří (zejména ta elektronická), nahrává, uchovává a reprodukuje. Začalo období stavění všeho, od přijímačů přes zesilovače, stereodekodéry, omezovače šumu, ekvalizéry a mixpulty, až po první experimenty s EHN, tedy elektronickými hudebními nástroji. Ještě na devítiletce jsem si vymyslel (podle mého názoru) jednoduchý generátor napětí libovolného průběhu, který jsem pak téměř deset let používal, abych na vysoké zjistil, že si jej ve značně zjednodušené podobě nechal kdosi patentovat. Nemám já pech... K těmto experimentům mě nedohnala nějaká genialita nebo něco podobného, ale spíš nutnost. V té době se totiž pohybovala výše průměrného platu kolem dvou tisícovek, škodovka stála přes čtyřicet a můj vytoužený oblíbený Korg Polysix v přepočtu přibližně sedmdesát... ...prostě utopie o vlastnictví. Finanční dárky od příbuzných šly na součástky, které se navíc velmi obtížně sháněly, hlavně ty moderní nebo dovozové, další se získávaly rozebíráním starých a vyhozených přístrojů. Jo, jestli nebylo líp amatérským konstruktérům západně od našich hranic...

V průběhu střední školy (strojnická průmyslovka) jsem to "dotáhl" tak daleko, že jsem na vlastnoručně vyrobeném jednohlasém nástroji nahrál vlastní tříminutovou skladbu (s kamarádem jsme ji nazvali "Návštěva u Dr. Mooga" - bohužel se nedochovala), za kterou jsem získal první místo v kategorii a třetí celkově v soutěži fonoklubů. Podmínky jejího vzniku byly opravdu pionýrské, nahrávalo se u mě v pokoji na dvou kotoučových magnetofonech upravených pro multiplayback (stejnou technikou natočil např. Mike Oldfield svoje Tubular Bells, ale ten na rozdíl ode mne nemusel nahrávat akordy po jednotlivých tónech, na několik průchodů záznamového pásu). Současně jsem chodil promítat, ozvučovat a v souvislosti se zvukařinou začaly také moje první první pokusy o psaní písňových textů a později i poezie. U starších a movitějších muzikantů jsem se začal dostávat ke klávesovým nástrojům, většinou to byly různé modely varhan, elektronických pian a smyčců a později se začaly objevovat první syntezátory (či syntetizéry, jak je komu libo). Zajímal jsem se o jejich obvody, konstrukci, a tak jsem je díky nabytým vědomostem začal i opravovat a současně se pokoušel vyloudit nějakou tu melodii. Kolem roku 1980 přišel další fenomén - počítače. Samozřejmě, hned mě napadlo zkusit jejich využití při tvorbě hudby, ale pravda je, že v té době nebyly na takové úrovni, aby se s nimi dalo seriózně pracovat. Ve tvorbě zvuku stačily tak maximálně na elektronické bicí zvuky a zvukové efekty, MIDI (norma pro řízení a vzájemnou komunikaci hudebního vybavení) nebylo ještě na světě a různé pískání a cvrlikání s kvalitou 8 bitů mono opravdu nebylo to pravé ořechové.

Na vysoké škole (VUT v Brně, fakulta elektrotechnická, obor mikroelektronika) jsem se konečně mohl věnovat využívání vlastního počítače (osmibitové Atari 800XL, později 130XE z Tuzexu) a také prvního VLASTNÍHO továrního nástroje - minivarhany Delicia, příšerný paskvil s nedospělou velikostí kláves z harmoniky a osmi ukrutně stejnými pevnými rejstříky, ale stejně - díky za něj. Současně jsem stavěl různé efekty, "mršítka" na úpravu zvuku. Overdrivy, filtry, boostery, modulátory, děličky a násobiče... Většinou na nich zněl dobře jen jeden použitelný zvuk, ale ty zkušenosti byly k nezaplacení. Výtěžky z brigád padaly nejen na součástky, ale i na desky, magnetofony, gramofony, zesilovače, bedny, objevily se první kompaktní disky... Hrával jsem na diskotékách, účastnil se poslechových večerů věnujících se určitému autorovi či interpretovi, ozvučoval... Ve čtvrtém ročníku jsem zjistil, že mi nějak utíká život mezi prsty, počítač i s příslušenstvím šel z domu, elektronické experimenty jsem prakticky odložil ad acta a následující období bylo spíš o tom ostatním... Za PSM (Prémiové Spoření Mladých) jsem si pořídil starší Š110, čímž začal další z mých zájmů...

Po studiích a vojenské službě jsem si (už v Jihlavě) pořídil pětioktávovou celoplastovou hračku Casio, nástroj třídy Portable Keyboard, který jsem posléze prodal a pořídil starší, ale tentokrát už opravdový nástroj, který jsem v dobách svých studií chodil obdivovat do prodejen Tuzexu - Roland Alpha Juno 2. K němu brzy přibyl zvukový modul (nástroj v krabičce, ale bez klaviatury, ovladatelný přes MIDI rozhraní) Roland MT-32, následoval Kawai G-Mega a další kousky do výbavy malého domácího studia. Předně musím zmínit řídící MIDI - počítač Atari 1040STF, později nahrazený modelem Mega-ST s pevným diskem, mixážní pult Seak (mizerný, šumící, ale "náš" - výroba Slovensko), zanedlouho opět nahrazený skvělým klávesovým mixem Soundcraft Spirit Folio Si 18/2, nástroje Ensoniq EPS - osmistopý sampler, nahrazený skvělým, vynikajícím a neoposlouchaným strojem z amerických dílen - Ensoniq TS-10, který se díky neméně vynikající klaviatuře s polyfonní tlakovou citlivostí stal základem celého studia, Korg Polysix - (nejen) moje analogová legenda, kterou jsem koupil v nefunkčním a elektricky dezolátním stavu za dva tisíce a postupně jej zrekonstruoval do vynikající kondice, Korg X5, Yamaha MU-5, TX-7, multiefekt Digitech Studio Quad se 24 bitovým procesováním,  který se výrazně odlišoval od podobných "mašinek" čistotou zvuku a nízkým šumem. Hudební dílnou mi proběhlo pár dalších nástrojů a udělátek, které však měly časný konec, a tak se o nich nebudu hlouběji rozepisovat. Své výtvory jsem nejprve zkoušel zaznamenávat na pásková média (nahrávat 110dB dynamiku z Ensoniqa na kompaktní kazetu bez kompresoru opravdu nejde), oporou se mi stal stereofonní Hi-Fi videorekordér AKAI VS-G2200 s ruční regulací úrovně záznamu, svého času šestý nejlépe hodnocený přístroj na světě. Záznamy jsem přenášel ke zpracování do počítače (v té době ještě velmi nevýkonného, odstraňování šumu z tříminutové nahrávky trvalo přes 20 minut). Následoval nepovedený pokus o digitální médium - minidisk Sony (zvukově MNOHEM horší než zmíněný videorekordér) a poté jsem již postavil stroj, výkonově schopný vícestopého záznamu, také díky téměř dvacetitisícové investici do externí zvukové karty Guillemot Maxi Studio ISIS, vybavené osmi vstupy a čtyřmi výstupy. Následoval další výkonný počítač, vhodný pro plný "harddisk recording", takže ve výsledku měla sestava tři synchronizované počítače (MIDI řízení Atari, softwarová syntéza, samplování a virtuální nástroje jedno PC, vícestopý záznam, mixáž a finalizace nahrávky druhé PC) a osm nástrojů, doplněných jednoduchou MIDI klaviaturou Roland PC-200 pro rychlé zadávání dat a tvorbu zvuků na počítači. Polyfonie dosáhla několika set hlasů nástrojově a několika tisíc virtuálně, takže mě nic neomezovalo ve zvukových fantaziích. V některých nahrávkách například hraje jeden zvuk několik nástrojů na několika stopách, takže je prakticky nenapodobitelný jak barvou, tak dynamikou.

Po období neustálého budování, vylepšování, poznávání a experimentů, hlavně se zvuky a možnostmi skloubení analogových a digitálních zařízení v celém procesu tvorby a výroby hudby, nastal konečně čas, kdy se začalo HRÁT a skládat, prostě TVOŘIT. Vzniklo celkem na 3,5 hodiny vlastních nahrávek a nespočet předělávek skladeb jiných autorů. Vzhledem ke svému samouctví jsem nikdy nebyl dobrý instrumentalista a nemaje oficiálního hudebního vzdělání jsem na některé věci přicházel těžce, bez podpory techniky bych si asi moc nezahrál, ale zase jsem dokázal objevovat nové postupy, které se obecně v "liduškách", dnes Základních uměleckých školách, právě nevyučují. Často jsem přicházel na mnohdy překvapující řešení, na které se naučenou hudební matematikou bez kousku invence prostě přijít nedá. Nejprve jsem si začal realizovat nápady, které jsem si v hlavě nosil celá léta, v době, kdy jsem je neměl jak a na čem uskutečnit. Po mizerných, rádoby technopopových naivních skladbičkách "na tři" - rozuměj: akordy, s vydatně sázenými notami do počítačového rastru, vzniklých zejména v období budování a experimentů, znějících strojově chladně a přesně, nastoupil čas opravdového hraní rukama, kdy jsem se nápad znějící mi v hlavě snažil pomocí klaviatury přivést do podoby, která by mu co nejlépe odpovídala. Napodruhé nebo i po padesáté, když to bylo potřeba a s výsledkem jsem nebyl spokojený. Prostě a jednoduše - nejen v hudbě platí, že dokonalé a přesné nemusí být vždy nejlepší. Jasně, nikdy jsem se nechtěl srovnávat s veličinami v oboru, ale jak mi potvrzují jiní, některé nahrávky jsou opravdu povedené a podle mého názoru - i kdyby nebyly, pořád je to ušlechtilejší zábava, než kryglistika (vzpírání půllitrů). Na to, že vznikly doma v obýváku, jsou podle mého názoru po všech stránkách minimálně uspokojivé a hlavně - UMOŽNILY MI VYJADŘOVAT NĚCO, CO JSEM JINAK NEMOHL, NECHTĚL NEBO NEUMĚL dát svému okolí najevo, dostat ze sebe pocity, touhy a přání, prostě emoce, které v různých životních etapách a situacích cloumaly mou černou dušičkou. Vznikla tak celkem 3 CD, jedno malé, osmicentimetrové a pak další - výběrové dvojCD. Žádná z nahrávek není zpívaná, názvy se dají vypozorovat v hrané melodii, která by se dala i zpívat, ale vzhledem k mé hlasové nevybavenosti jsem až na pár syntetických výjimek do svých skladeb hlas nevkomponoval.

     "One" je v pořadí mým druhým domácím výtvorem, který může jako celek působit poněkud neuspořádaně. Bude to nejspíš tím, že jsem jím nechtěl nic vyjádřit, obsahuje nejstarší nahrávky z dob úplných začátků, kdy jsem se seznamoval s elektronickými hudebními nástroji a MIDI. Dále jsou tu zastoupeny i skladby z časů pozdějších, které se na první ucelené album "The Dream Of Blue Eyes" jednoduše nevešly a kterým jsem naopak něco vyjádřit chtěl. Starší nahrávky znějí "počítačově", ač mnohdy komplikované, je v nich málo živého hraní a je to znát. CD má spíše archivační charakter, ale pro mě má i hodnotu nostalgických vzpomínek.

 

     "The Dream Of Blue Eyes" je pro mě mezníkem a nepřekonatelným vrcholem. Myslím, že nikdy už nebudu schopen takových pocitů, které jsem prožíval při jeho nahrávání a výsledném sestavování. Nejprve euforické štěstí, vystřídané vystřízlivěním a rozčarováním, následované nevyjádřitelným pocitem smutku a marnosti, předurčenou cestou, na které není možné překročit vlastní stín a vzepřít se osudu. To všechno se promítlo do obsahu a přestože je zvukově nejméně o třídu níže než následující alba (zapříčiněno parametry mně tehdy dostupné záznamové techniky), o mnohém vypovídá. Doufám, že už mě nikdy nic takového nečeká, asi bych to nepřežil...

 

 

     "My Favourites" vzniklo z jakési tvůrčí povinnosti, je to dojezd setrvačností po předchozím albu. Jsou zde mé interpretace a aranže skladeb jiných autorů. Nemůžu nevzpomenout "Popcorn" (G. Kingsley, Hot Butter) či "Magic Fly" (Ecama), které by si měl zahrát asi každý správný syntezátorový klávesák. Album je zakončené skladbou "S.O.S.", kterou jsem nahrál ve chvílích, kdy podle zpráv v médiích zbývaly námořníkům z havarované ponorky Kursk poslední chvíle života. Poslouchal jsem zprávy a přitom s toulajícími se myšlenkami plácal do kláves...

 

     "Romantic Dreams" se původně mělo stát mým nejlepším albem, a to jak po stránce technické, tak instrumentální. Skvělá nahrávací technika, nastavení nástrojů a způsob aranžování, který jsem si sám vymyslel a použil u dvou nahrávek na "The Dream Of Blue Eyes", mě přivedla na myšlenku natočení CD sestaveného ze skladeb vytvořených tímto způsobem. Materiál jsem měl již rozpracovaný nebo jsem nápady nosil v hlavě, ale kvůli okolnostem popsaným níže zůstalo jen u myšlenky částečně realizované čtyřmi nahrávkami (dvě z dřívější doby a dvě nové - "Middle Age Morning" a "A Girl's Dream") a jedním remixem na tomto miniCD. Ty ostatní už světlo světa nikdy nespatří...

 

     "The Story In Black", alias "Ten Years Of My Life" už nic nevyjadřuje ani neřeší, jen informuje a bilancuje... Je to relativně ucelená kolekce, průřez tím, čemu jsem věnoval deset let svého života. Na dvou k prasknutí naplněných černých CD rozdělených podle obsahu skladeb na taneční a poslechové. Samozřejmě, nevešlo se všechno, ale podle mého mínění jsem zodpovědně vybíral to lepší. Odborníci se možná ušklíbnou, konzumenti technopopového sajrajtu tanečními nahrávkami opovrhnou pro měkkost, pomalost a nemodernost (můj známý, dlouholetý muzikant to kdysi nazval "umělecké disco") a ty poslechové jejich tuc-tucové mozečky nikdy nepochopí, ale byl to můj zájem, čas a peníze, můj život, moje duše, moje srdce...

 

     V současné době je moje aktivní hudební dráha nejspíš u konce. Po neveselých událostech v mém životě jsem úplně ztratil inspiraci a důvod, proč bych se měl o něco dalšího v tomto oboru vlastně pokoušet. Začal jsem řešit, koho vlastně zajímají mé výtvory, když jsem nikdy neměl v úmyslu je komerčně využít, a upřímně řečeno - neumím si je představit jakou "užitou hudbu", sloužící jako kulisa někde při cinkání příborů a klapání čelistí. Přece jen je v nich kus mě samotného... Do těchto úvah jsem se zapletl tak, že jsem začal rozprodávat vybavení (samozřejmě, se značnou ztrátou, jak jinak), a protože se mi nepodařilo najít dalšího takového blázna, který by si odkoupil všechno najednou, zničil se tak celý koncept studia, kdy se jednotlivé nástroje skvěle doplňovaly co do zvukových možností. Některých věcí se asi nezbavím ani pod cenou, dnes každý plácá nahrávky na kancelářském počítači s kradeným softem a integrovanou zvukovkou, případně za vrchol kvality považuje už v období svého uvedení na trh mizerný SB Live. Proč investovat do nějakého vybavení, se kterým se musí naučit zacházet... Je to jistě moje škoda, ale domácí ani světový hudební průmysl tím nikterak neutrpí a s výjimkou pár známých se o tom ani nikdo nedozví. Možná tak udělám i další nepatrný krůček, jak se odpoutat od minulosti a snad je to tak svým způsobem i dobře. Prakticky nikdy (až na malé výjimky spočitatelné na prstech jedné ruky) jsem nedokázal stvořit něco na objednávku nebo jen proto, že mám právě chvíli času a něco bych udělat chtěl. Všechno přicházelo tak nějak samo, víceméně bez mého přičinění. Nenaučil jsem se tvořit bez emocí, všechno vznikalo pod dojmem momentálního štěstí nebo smutku, nikdy ne neutrálně. Nicméně - závěrem bych to shrnul asi tak, že některé skladby jsem si hrál jen tak pro radost, jinými jsem chtěl něco vyjádřit a vložil jsem do nich kousek sebe, a pokud se alespoň jediná z nich bude líbit ještě někomu jinému, tak to všechno mělo smysl a svůj účel splnilo dvojnásob. A pro ty, kteří mají chuť a odvahu se do něčeho podobného pustit, chci podotknout, že na jednu stranu se v deseti- a stamiliónových studiích plácají tuny nic neříkajícího balastu, který stejně zní, používá stejné postupy a pak plní naše komerční rádia a prodejny s nosiči, na druhou stranu se dá udělat poctivý kus práce na zařízení nejmíň o jeden až dva řády levnějším. A to vložené srdce, ta duše je pak z toho slyšet a osloví i lidi, kteří zrovna nejsou odborníky v branži a nejsou schopní přesně popsat, co je na tom vlastně zaujalo, ale líbí se jim to a dokáže v nich vyvolat příslušnou odezvu. Vrcholem pro mě bylo, když mi bývalý spolužák při poslechu mého CD začal přesně popisovat pocity, které jsem měl, když jsem ty nahrávky tvořil. Nacházel se právě v podobné životní situaci a zřejmě to z té hudby dokázal vycítit...


Kousek techniky, aneb jak jsem tvořil:

Udělat si CD je dnes relativně snadné. Stačí k tomu počítač, vypalovačka a program, řada z nich je i v české lokalizaci, ale já počeštěný software prakticky nepoužívám, protože čeština nemá pro naprostou většinu technických termínů nejen z této oblasti prakticky žádný výstižný ekvivalent. O něco náročnější je vytvořit to, co se pak na to CD dává – tedy hudbu. Píšu úmyslně vytvořit, protože v mém případě by nějaký výraz „složit“ nebyl tak úplně namístě. Většinou jsem měl nějaký nápad nebo chuť něco nahrát, zapnul jsem nástroje a počítač na záznam a pak nějakou dobu "mydlil" do kláves. Pokud mě to zaujalo, hodně rychle jsem zaznamenal hlavní melodii na jednoduchém rytmickém a basovém doprovodu a pak se to vrství, rozvádí a doplňuje, až jsou všechny noty všech nástrojů v počítači. Pak nastává druhá, hodně náročná část – nepoužíval jsem zvuky (rejstříky), které do nástrojů nasypal výrobce, nechtěl jsem mít bicí jako Phil Collins, piano jako Chick Corea, chtěl jsem znít jako já sám. Vytvořil jsem si o zvuku svou představu, mnohdy mě při jejich programování a vytváření napadlo, jak a v čem by se daly využít. A tak moje skladbičky znějí jinak, i když někdo jiný má stejný nástroj, mnohdy mi jeden zvuk hrají tři až čtyři nástroje současně v různých poměrech, což je samo o sobě hodně těžko napodobitelné. Pak přijde to nejtěžší a nejzdlouhavější – aranžování. Dalo by se to shrnout jako „zvuková režie“ – tedy který zvuk bude kdy hrát, jaký nástroj ho bude hrát, jak hlasitě, s jakým efektem, ze které pozice ve stereu… Všechno se dá při přehrávání měnit, ale těch změn zase nesmí být moc,  aby to pak nebylo přeplácané. Hudba by neměla posluchače nudit ani unavovat. Taneční skladby by měly být jednodušší, s výrazným rytmem, aby se tanečníci měli čeho chytit, poslechové pak mohou být mnohem náročnější. Je hodně těžké udělat instrumentálku tak, aby byla zajímavá. Zpívanému textu stačí mnohdy i velmi jednoduchý doprovod a píseň může zaujmout textem či výrazem. Když si ze spousty „hitů“ odmyslíme zpěv, často zůstane něco, co se snad ani nedá poslouchat. Nejsem žádný velký odborník nebo geniální skladatel, hudba byla a je jen mým koníčkem a pro mě je to hodně o pocitech a o srdci...


Oblíbení interpreti, aneb jak to jiní umějí lépe:

Poslouchám téměř všechno, snad s výjimkou dechovky a některých druhů heavy-metalu, moje fonotéka čítá přes 600 CD a ze studentských let ještě 300 LP, 200 SP a okolo 250 kazet, jejichž obsah se mi postupně daří opatřovat na CD, i když se sháněním starších či menšinových titulů je u nás obrovská potíž - jakmile nejde o tuctové tituly, kterých se během chvíle prodají tisíce kusů (a po pár týdnech upadnou v zapomnění), nemají dovozci a velkoobchody v této zemi ani ten nejmenší zájem uspokojit náročnějšího zákazníka a často jsou potíže i v zahraničí, prostě trhy ovládá komerce nejhrubšího zrna. Vlastním pár výlisků, které vycházejí v malonákladových reedicích a na možnost zakoupení se čeká i několik let...

Namátkový výběr z mé bohaté fonotéky - CD shromážděných za posledních 25 let:

   

 

 

- pánové: J.-M. Jarre, Vangelis, Yanni, Mike Rowland, Steve Roach, Mike a Terry Oldfield, Gary Moore, Vašo Patejdl, Jon Mark, Medwyn Goodall, Gandalf, Patrick Bernhardt, Asha, Ian Anderson, Stephan Micus, David Sylvian...

 

- dámy: Mylene Farmer, Loreena McKennitt, Lisa Gerrard, Constance Demby, Enya (starší alba), Sarah Brightman, Sandra, Maire Brennan, Kate Bush, Alannah Myles...

 

- cizí tlupy: Dead Can Dance, Xymox, Clan of Xymox, Clannad, This Mortal Coil, Mission, Pink Floyd, Marillion, Helloween, Enigma, Yes, All About Eve, Scorpions...

 

- domácí tlupy: Progres 2, Bronz, Turbo, Projektil, EX-05, Pražský výběr, Elán, Natalika, Kamelot (starší alba), Příbuzní...

 

- vážná hudba: Bach, Vivaldi, Strauss, Rachmaninov, Orff, Mozart, Handel, Čajkovskij...

 

- hudba z Velmi Blízkého Východu: Ani Lorak, Mika Newton, Tina Karol, Ruslana, Asia Achat, Jevgenija Vlasova...

 

V mém archivu je i pár kousků soundtracků - mezi takovou filmovou klasikou (Morricone, Williams, Goldsmith, Zimmer, Horner) najdu třeba hudbu z filmů Frankenstein, Tanec s vlky, Baraka... Na posledně jmenovaném je moje oblíbená "The Host Of Seraphim" od Dead Can Dance, ojedinělým to úkazem na světové hudební scéně. Nevyhýbám se ani moderní vážné hudbě (např. Nicholas Lens - Flamma Flamma). K tomu se přidá pár nezávislých věcí od společnosti 4AD, a aby byl gulášek kompletní, několik CD je ve stylu New Age...

 

K zájmu o vlastní tvorbu hudby mě přivedlo několik autorů/interpretů velmi zvučných jmen (J.-M. Jarre, Vangelis, M. Oldfield), ale též například Patrick Cowley, jedna z prvních známějších obětí AIDS. Ve své době byl velmi slavným, populárním a vyhledávaným autorem a nebylo diskotéky, kde by se jeho melodie (ať již ve vlastní interpretaci nebo psané pro jiná zvučná jména) hojně nehrály. Moje první pokusy s analogovými syntezátory byly právě velikou snahou o napodobení jeho soundu a postupů...

 

Poslední dobou jsem si velmi oblíbil koncerty na DVD. Nemám jich mnoho (u těch kvalitních je velmi špatná dostupnost), ale vážně stojí za shlédnutí. Mám rád takové, kdy interpreti na pódiu opravdu něco předvedou, většina našich superhvězdiček může na něco takového směle zapomenout. Full playback se prostě venku nenosí a brát prachy za předvedení své nové plastiky nebo oblečení si tam nikdo nedovolí, vypískali by ho - stejně jako za odhalení, že vlastně nic neumí a bez studiové techniky nepředvede jediný čistý tón. Každý skalní hudební fanoušek raději překousne technickou nedokonalost živého vystoupení svého oblíbeného interpreta, než aby na koncertě poslouchal cédéčko. Namátkou: Nightwish - "From Wishes To Eternity", Yanni - "Live At The Acropolis" (koncert z roku 1993, kdy jedni z nejlepších hudebníků světa z Královského filharmonického koncertního orchestru nezapomenutelně předvedli upravené skladby tohoto skvělého skladatele řeckého původu). Vzpomínám si, že jsem si kteréhosi roku o Silvestru pustil nějakou televizní stanici a zachytil posledních 20 minut tohoto koncertu, které mě natolik uchvátily, že jsem si zapomněl sednout. Další moje oblíbená je Mylene Farmer - "Mylenium Tour", tato drobná francouzská kanaďanka, která dokáže dvě hodiny čistě zpívat při vlastních náročných choreografiích, já bych s ní nevydržel po tom pódiu běhat ani bez zpívání... A kdybych se rozepsal o výpravných videoklipech - vlastně filmech s příběhem a délkou až okolo 20 minut, početným hereckým a komparsním obsazením, nedokázal bych to popsat tak, jaké opravdu jsou. Tohle se prostě musí vidět, když i několik mých známých - muzikantů činných v úplně jiných oblastech hudby - mnohokrát uznalo, že je to prostě super. Já sám jsem nikdy nic podobného ještě neviděl... Nemůžu též nevzpomenout moji někdejší favoritku Sandru, která se mi prostě líbila ještě dřív, než jsem ji prvně spatřil. Ani ne tak kvůli hlasu, i když zpívat opravdu umí (na rozdíl od spousty svých populárních současnic, vzpomínám např. na Kim Wilde v polských Sopotech), objevil jsem ji dávno předtím, než se stala hvězdou, hvězdnou kariéru jsem jí předpověděl (jedna z mých "úchylek") a ona se hvězdou opravdu stala a vydrželo jí to téměř deset let. Taky jsem byl kdysi dávno na jejím koncertě v Praze, hezká a milá vzpomínka...

 

Škoda jen, že naše rádia - ať ta komerční nebo celoplošná - některé interprety buďto ignorují úplně nebo si vyberou pár nahrávek, které omílají do naprostého omrzení. Jasně, ne všechna hudba je v takových rádiích vysílatelná, ale proč několikrát týdně slyším z jedné stanice tutéž nahrávku jednoho interpreta, to jsem dodnes nějak nepochopil. Asi to bude neznalostí neschopných hudebních redaktorů, rekrutovaných z "pouštěčů" mizerných diskoték, kteří o hudbě, ani té středoproudové a populární prostě nic nevědí a chybí jim přehled. Svého času mě dostal jeden takový, který v době, kdy "letěla" nahrávka "Angel" od Kelly Family ani netušil, že tahle rodinná sešlost fungovala i před dvaceti lety a měla pár hitparádových hitů. Na moji otázku, čím se to vlastně živí, zazněla hrdá odpověď "Já jsem DJ". Ano, svého času jsme jako diskžokejové museli být organizováni (většinou pod Okresními kulturními středisky), všechno to bylo odporně zpolitizováno, museli jsme hrát nadpoloviční procento skladeb ze zemí tehdejší RVHP, ale na přehrávkách jsme museli i něco předvést - mixáž a scratching (hrálo se z desek, ne z počítače nacpaného empétrojkami staženými načerno z internetu), znalosti o autorech i interpretech (každá nahrávka se musela uvést), orientovat se třeba i v oblasti vážné hudby... Jistě, čas jde dál, na diskotéky se nechodí v obleku a taneční nahrávka nemá maximálně 86bpm, ale kvalitní DJ's hudbě rozumí a často ji i vytváří, zatímco ti ostatní se nestydí říkat si o peníze za klikání myší při prostoduchém pouštění skřípějícího tuc-tuc nevalné kvality, maximálně doplněného opileckými výkřiky do mikrofonu. Asi se stáváme přílišnými konzumenty, protože takoví by při troše náročnosti publika neměli šanci. A těch dobrých je tak málo, nicméně jsou. Namátkou budiž třeba tato ukázka (BOOsTER - "Rain Drops"). Jediná hudba, která se s léty co do poctivosti příliš nezměnila, je prostě pořádný klasický bigbít. Posluchačská základna se sice značně zredukovala, ale drží se. Potěšující je, že i někteří z těch mladších se občas přesytí tím, co se na nás valí z oficiálních a velkých vydavatelství vlastněných "hudebními podnikateli" a tu cestu k alternativě si sami najdou. Namátkou se podívejte třeba sem.

 



Tak jsem se asi zase zbláznil a na začátku prázdnin jsem se pustil do obnovy svého hudebního koutku. A protože jsem si jako náhradu za skvělého Ensoniqa vybral největší krabici, kterou jsem kdy doma měl, musel jsem hodně přestavovat a improvizovat, protože se mi moje nová hračka prostě a jednoduše nikam nechtěla vejít. A tak jsem musel pořídit stojan ve tvaru "X", spousty kabelů a protože se mi na mixu přestalo dostávat vstupů, tak do výbavy ještě přibyl rackový mix. Rozhodl jsem se, že si od známějších firem vyrábějících hudební železo pořídím aspoň nějaký kousek do výbavy. Zastávám totiž názor, že dokonale univerzální nástroj neexistuje a každý umí něco nejlíp. Navíc jsem si vymyslel, že si pořídím nový počítač určený jen a jen na muziku, a tak jsem ho postavil do rackové krabice o výšce čtyř jednotek. Jen samotná skříň váží téměř 15 kilo a po sestavení jsme někde přes dvacet... Zatím ještě nemám hotovo, nějak jsem se finančně vyčerpal. Na dokončení kompletace mi zatím chybí pořádná zvuková karta a software, ještě jsem se nerozhodl, kam to nasměruju. Chci se pustit do virtuálních nástrojů (VSTi) a zkusit nějaký záznamový program s audio i MIDI stopami...

 

Protože mi po prodeji Ensoniqa chyběl nástroj s klasickými zvuky a zejména pořádnou klaviaturou, sáhl jsem po ikoně hudebního světa, značce Kurzweil. 76 klávesová verze nástroje se špičkovou polovyváženou klaviaturou Fatar a spoustou velmi použitelných zvuků pian, smyčců a hammondek se prozatím jeví jako velmi zajímavá volba. Sice se asi budu muset věnovat posilování kloubů na rukou, protože klaviatura je násobně tvrdší, než na co jsem byl doposud zvyklý a ke klasickému piánu nemá příliš daleko. Ensoniq mi neskutečně chybí už jen kvůli polyfonní tlakové citlivosti (aftertouch), který jsem si zvykl zejména v sólových rejstřících hojně využívat a také jeho pro jeho zvuky (transwave). Nástroj jsem zakoupil jako nový a za ta léta jsem se na něm hodně naučil, i co se programování týká. Dokázal jsem se využívat jeho přednosti i obcházet nedostatky tak, že moje zvuky zněly úplně jinak, než komukoliv jinému klidně i se stejným nástrojem. A tak jsem si pořídil alespoň rackový modul Ensoniq MR (klávesová verze nese označení MR-61) s typickými "americkými" zvuky a do budoucna musím pořídit sampler nebo alespoň sample - player, protože jsem si do svých nahrávek zvykl vkomponovávat ruchy a zvuky z reálného okolí. Modul jsem musel nejprve celý rozebrat, protože velmi špatně fungovala tlačítka a datové potenciometry a záhy jsem objevil i problémy s obvody v paticích, které ztrácely kontakt, což se projevovalo resetováním nástroje po několika okamžicích hry. Zatím to vypadá, že se zásah podařil a nástroj snese celodenní zátěž bez jakýchkoliv potíží.

 

Dalším přírůstkem do strojového parku se stal vokodér. Vokodér jsem chtěl vlastnit snad od dítka školou povinného a protože jsem požadoval, aby šlo opravdu o "hardwarový" nástroj a ne jen nějaký plug-in nebo modul, ke kterému bych musel připojovat další zařízení, abych z něj dostal to, k čemu je vlastně určený, zvolil jsem syntezátor/vokodér Korg R3. Vychází z nástroje Radias a má i klaviaturu, takže je možné jej použít ihned, v reálném čase. A navíc mě láká MMT - multiple modelling technology.

 

Aby těm všem krámům nebylo smutno a také proto, že mi občas chyběla možnost použít více zvuků z AD syntezátoru Roland Alpha-Juno 2 současně, doplnil jsem svoji výbavičku virtuálním analogem Novation A-Station. Je to hezky modré a má to spoustu čudlíků a kroutítek, které umožňují editaci a změny v reálném čase. No a protože od dob, kdy jsem měl stařičkého Rolanda MT-32, už uplynula spousta času, pořídil jsem ještě M-GS 64, čtyřiašedesátihlasý rackový expander.


Stávající stav mého vybavení by se dal ve stručném přehledu shrnout přibližně takto:

 

Akai ME80P

Akai MPD24

Ensoniq MR

Ensoniq TS-10

Ensoniq ASR-10

Casio PT-1

Casio SK-1

Casio VZ-1

JVC KB-500

Delicia HT 37-D

Delicia HT 61-BD

Emagic Unitor 8

E-MU Procussion

Roland A-880

Roland D-550

Roland JD-800

Roland JD-990

Roland M-VS1

Roland M-GS64

Roland SH-1000

Roland Alpha-Juno 2

Roland AX-09 Lucina

Korg R3

Korg X5DR

Korg NS5R

Korg micro X

Korg TR-Rack

Korg Monotribe

Korg M-500 micro-preset

Korg Kaossilator Pro+

Kawai K4

Kawai G-Mega

Kurzweil PC3-76

Yamaha RX5

Yamaha TX7

Yamaha EX5

Yamaha MU5

Yamaha CS6R

Yamaha TX802

Yamaha QY700

Yamaha DX7-II FD

Novation A-Station

Novation X-Station 25

Solton Programmer 24

Waldorf Pulse

Waldorf Micro-Q

Waldorf Streichfett

Vermona Synthesizer

Vermona piano-strings

Opus piano-strings

MFB-522

MFB–STEP64

Alesis Ineko

Houdek HD900

EHX Small Stone v2

Ibanez UE400

Digitech Studio Quad

Digitech Studio Quad V2

Behringer T1951

Behringer T1952

Behringer T1953

Behringer T1954

Behringer PX-2000

Behringer DSP2024P

Behringer DSP1000P

Behringer BCR-2000

Behringer BTR-2000

Behringer MDX-4600 (2x)

Behringer RX-1602 (2x)

Soundcraft Spirit ES

Soundcraft Spirit SX

Soundcraft Spirit Folio 12-2

Soundcraft Spirit Folio Si 18-2

Tesla Mixing board 6 (AZL 060)

Tesla Studioecho (AOS 191)

Atari 520 STE

Atari MEGA ST

Atari 1040 STFM

Steinberg SMP II

Omnitronic DB-100b

Edirol FA-66

Guillemot Maxi Studio Isis

Hercules Game Theater 5.1

MOTU 828 MK2 Firewire


Pár obrázků - aneb prý to u mě vždycky vypadalo, jako v pilotní kabině ze Star Treku a teď jsem si to jen náležitě "vylepšil":

 

(1) první pokus o nové uspořádání, ale toto rozmístění se v průběhu času ukázalo jako nepraktické

(2) část "pilotní kabiny" ve vypnutém stavu...

(3) ...a následně v plné pohotovosti :)

(4) no a o půlnoci to v potemnělém pokoji to vypadá nějak takto, velmi tvůrčí prostředí... Spousty světýlek, displayů a obrazovek, které slouží vlastně k jedinému - možnosti vyjádřit se i jinak, než jen slovy...

(5) tentýž snímek, jen jinak nafocený, aby bylo trochu vidět na obsah obrazovek :)

 

Pár údajů z předcházejících odstavců již není aktuální, a tak popíšu dnešní skutečný stav. Jak jsem již uvedl, Ensoniq mi neskutečně chyběl už jen z toho důvodu, že neznám jiný nástroj s polyfonní tlakovou citlivostí, dále pak pro mě - nepianistu - má perfektní rychlou klaviaturou (zlé jazyky tvrdí, že neexistuje pomalá klaviatura, ale jen pomalí hráči) a zejména možnost přehrávání samplů z řady EPS/ASR (kdysi jsem vlastnil EPS 16+ a hojně jsem samploval). Po tomto modelu jsem se tedy sháněl již hodně dlouhou dobu. Přibližně před rokem mi jedna TS-10 o pověstný chloupek unikla. Na sklonku roku 2009 jsem v inzerci objevil TS-12, což je "větší bratr" TS-10 s kladívkovou šestioktávovou klaviaturou, ale jen kanálovým aftertouchem. To by až tak nevadilo, používal bych ho jako zvukovou banku a přehrávač samplů, jenže pan majitel byl šprýmař. Nejprve se více než týden domlouval, kdy si budu moct pro nástroj přijet, pak mi v dohodnutý den volal hned po ránu, jestli to tedy z mé strany platí (byli jsme domluveni na čtvrtou odpoledne) a poté mě nechal projet a přečkat 3 kolony na D1 a čtvrtou na Jižní spojce jen proto, aby 20 metrů od posledního semaforu zavolal, že "nástroj svítí, ale nehraje". Když jsme pak byli po projetí půlkou Prahy na dohled od nájezdu zpět na D1 v opačném směru, tak opětovně volal, že "už to hraje, v nástroji se měnila deska a zřejmě tam zapomněli zapojit výstupy". Na takto neseriózní jednání jsem rezignoval, jestliže někdo něco prodává a ani netuší, jestli dotyčná věc funguje, tak nemá mezi slušnými lidmi co pohledávat. Navíc o tom, že se na nástroji nějaký odborník učil pájet, v inzerátu ani následné mailové či telefonické komunikaci nepadlo ani slovo. Po pár měsících se TS-12 objevila v inzerci znovu, ale telefonicky jsem se ujistil, že jde o stejného prodejce a podruhé nachytat jsem se už nenechal. No a bylo jen dobře, že to dopadlo takhle, protože ani ne dva týdny poté se v inzerci objevila TS-10, dokonce "v plné palbě", s rozšířenou pamětí na samply a rozhraním SCSI včetně příslušné mechaniky. Jednání bylo rychlé, bezproblémové a nástroj jsem měl druhého dne v poledne, ani ne 24 hodin po mé odpovědi na zveřejněný inzerát již doma. Až na pár kosmetických drobností (co chcete po 16 letech od výroby) je nástroj v dobré kondici, a tak se TS-10 vrátila na své místo v nástrojovém parku. Teď ještě poshánět zvuky, které jsem kdysi věnoval kolegovi se stejným nástrojem a můžeme se pustit do díla tam, kde před lety skončilo :)

 

Týden před touto radostnou událostí jsem pořídil ještě rackovou krabici Unitor 8, abych zvládal to množství MIDI vstupů a výstupů a protože moje zvuková záznamová zařízení již něco pamatují, pořídil jsem i novou zvukovou kartu. Kompromisní volba padla na Mark of the Unicorn, model 828 Mk 2 s připojením Firewire. Jsem zvědavý, jak si bude rozumět s rackovým "hudebním PC" :)

 

Protože počet nástrojů, přístrojů a zařízení dosáhl na panelákový obývák úctyhodného počtu, musel jsem si nakreslit předběžné plány na zapojení audio a midi cest, ono propojit osmnáctivstupový a šestnáctivstupový mixér se dvanácti nástroji, čtyřmi počítači a dvacetivstupovou kartou není až tak úplně legrace. Každopádně to připomíná schéma jaderné elektrárny :) Kdoví, co se stane po zapojení posledního drátu a stisku vypínače...


Několik ukázek z přestavby "běžného" obývacího pokoje na pilotní kabinu:



1) hromada manuálů k novému vybavení

2) a nějaké dráty, celkem jich bylo potřeba 136 metrů...

3) když se podaří, co se dařit má... :) aneb koutek po finálním dokončení a prvním spuštění

4) vládce domácnosti a strojník k tomu všemu, póza první...

5) ...a druhá

6) pohled z jiného úhlu na Kurzweil PC3, nový master keyboard. "Klasické" zvuky jsou k nerozeznání od originálních nástrojů...

7) malá Mňouková jako obvykle na záložních zdrojích UPS. No jo, když ono to tak příjemně hřeje...

8) nemluvím s tebou, pořád si hraješ s nějakými hejblaty a já ti nemůžu spát na klíně...

9) pohled na koutek poprvé...

10) ...a podruhé, z jiného úhlu

11) nemysli si, že je to tvoje, tady je taky kočičákovo

12) nemluvím s tebou, nejdůležitější jsem tady přece já, ale ty se tváříš, jako když o tom nevíš

13) pohodlíčko, a navíc to zespod krásně hřeje :)

14) asi půjdu spát, tím dozorem se jeden unaví...

15) ...tak dobrou noc :)


 V mé hudební "kuchyni" se objevila další krabice. Zatímco Kurzweil a vlastně i Ensoniq jsou super nástroje na orchestrální aranžmá a obsahují řadu zvuků klasických nástrojů, ty syntetické jim, snad jen s výjimkou ploch, příliš nejdou. Jistě, pár použitelných se najde nebo se dají vytvořit programováním, ale moderního soundu dnešních skladeb se komplexně vlastně dosáhnout nedá, vždycky z toho vznikne nějaké to "umělecké disko". A tak právě toto prázdné místo zaplnil modul Yamaha CS6R. První pokusy ukazují, že se to celé náramně dobře doplňuje. Asi už toho pořizování budu muset nechat, zbývají mi poslední dva stereo vstupy na jednom z mixů a navíc značně ubývá míst, kam by se ještě dalo něco uložit. Možná tak po výměně dvojitého "X" stojanu za patrový ještě jedny (dvoje...???) klapky do patra, ale to by se muselo objevit něco hodně zajímavého, aby mi to stálo za to. Jsem zvědavý, jaký příkon celá ta "elektrárna" bude mít za plného provozu. Je taky nejvyšší čas přestat budovat a začít zase něco tvořit... Myslím, že než si při svém nedostatku volného času přečtu všechny manuály a naučím se ty krámy plně ovládat, dosáhnu důchodového věku :)


Před pár týdny se mi na první pokus podařilo propojit zvukovou kartu MOTU s počítačem a po celkem snadném nastavení mi funguje simultánní nahrávání osmi separátních audio stop, zvuk je zejména v rozlišení 24 bit/96 kHz docela pecka. Hlavně aby bylo ještě co nahrávat...


Aktuální stav strojového parku je tady, o kousek výš...



Tak jsem si pořídil další mašinku do své "pilotní kabiny", tentokrát je jí legendární a slavný nástroj z produkce Yamahy, DX7. Pamatuju na doby, kdy majitelé DX7 byli "někdo", bez ohledu na to, co a jak dobře hráli. Ta moje je z druhé generace, doplněná disketovou mechanikou. Překvapila mě na ní příjemná, rychlá klaviatura s kovovými kontakty. Mám doma ještě modul TX7, což je ekvivalent první generace nástroje s dvaatřiceti paměťovými místy a hodně mizerným a malým nepodsvíceným displayem, ze kterého se odečítání za chatrného osvětlení stává holou utopií (vyrobil jsem si samo-domo podsvícení). Dvojka má relativně velký, podsvícený display a řadu dalších vylepšení. FM syntéza mě nikdy zvlášť nepřitahovala, tento nástroj nikterak nepotřebuju, pořídil jsem si ho jen tak pro radost a z nostalgie. Je v poměrně slušném stavu a jsem zvědavý, jestli mě bude inspirovat natolik, že na něm něco složím :) Teď musím pořídit další dráty na připojení do mixu - stávající jsou o kus kratší a nedosáhnou, a taky nový stojan nejméně s ještě jedním patrem. Pořád mám ještě jednu volnou rackovou pozici na sampler nebo jiné haraburdí a alespoň ještě jednu 76-ku (nástroj se šesti oktávami). Možná něco z produkce Rolandu (JX-10 Super), nebo se uskromním a pořídím digitál JD-800 se spoustou ovládacích prvků. Nicméně už bych toho měl nechat, protože jinak se za chvíli do bytu nevejdu a měl bych začít věnovat energii a čas využívání stávajícího vybavení k tvůrčím účelům...



Poslední přírůstek po zabydlení na zbrusu novém stojanu Ultimate Apex AX-48 Pro. Je opravdu překvapivě stabilní. Do budoucna mu pořídím ještě jedno patro a na ně snad někdy JD-800 :)


1) lehce upravená fotka poslední verze hudebního koutku

2) noční erotika se spoustou svítících displejů a blikajících světýlek

3) ...no a takhle to vypadá po nasvícení


Prozatím posledním členem mého hudebního koutku (dá se tomu tak ještě říkat? Spíš to připomíná maličkou jadernou elektrárnu...) se stal současník TS-10, rackový sampler ASR-10R. Nástroj je v poměrně tragickém vnějším stavu a vypovídá o tom, že s ním rozhodně nebylo zacházeno v rukavičkách. Nicméně hraje, všechna tlačítka fungují, paměť si pamatuje, disketovka disketuje... Na displeji nesvítí jeden symbol, budu se na to muset podívat. Zvuk je klasický ensoniqovský, dynamický, výrazný, nepřeslechnutelný v mixu. Fantastická efektová jednotka je stejná jako v TS-10/12, tedy čtvrtina DP4, jednoho z nejlepších kdy vyrobených efektových procesorů všech dob.


Jo, a taky jsem dnes musel nainstalovat další šestizásuvku, protože už jsem neměl kam připojovat další hejblata. A tak jsem si přitom spočítal, že na ploše mého obýváku 3.5 x 4.5 m mám celkem 53 spotřebičů a všechno to tahám ze tří dvojzásuvek. Docela síla... Kdybych to měl všechno současně zapnout, asi by to nepřežil jistič a dal by okamžitou výpověď. No a taky by nejspíš jeden blok Temelína pracoval jen pro mě, přinejmenším účty za energii tomu začínají nasvědčovat.



Tak, a je to tady – před několika týdny jsem si přivezl vytoužený Roland JD-800. Nástroj má pár kosmetických nedostatků, jako je setřená barva na pravém dolním rohu, pár drobných oděrek a trochu odřené půltónové klávesy, ale nic natolik závažného, aby mě to odradilo od koupě. Popisky jsou nesetřené a kontroléry fungují bez potíží, v minulosti jsem viděl tento typ v mnohem horším stavu. Koneckonců, je mu téměř dvacet let. Horší zjištění nastalo později, při diagnostice. Naprosto nefunkční aftertouch a posledních pět kláves bez dynamiky, spínajících za všech okolností naplno. Nástroj má už tak mizernou klaviaturu, nedokážu pochopit, proč výrobce vybavil svoji vlajkovou loď té doby takovým zmetkem. Odezva je gumová, klávesy se doslova "lepí" na prsty, plasty nepříjemně vržou a praskají, klávesy se viklají ve všech směrech. O pár let starší Yamaha DX7 všech verzí má takřka nezničitelnou, výborně hratelnou klaviaturu s kovovými kontakty, použitelnou a používanou často jako master keyboard. O uvedených závadách mě původní majitel jaksi "pozapomněl" informovat. Navíc při svém vehementním mazání svých zvuků, které podle vlastních slov "nechtěl pouštět dál" na nástroji nefungovaly ani multi programy, při zvolení prostě nehrály. No nic, nástroj jsem otevřel, musel jsem vyjmout zálohovací baterii, kontakty zkratovat a provést novou inicializaci. Klaviaturu jsem rozebral, opravil sběrací kontakt dynamiky pro poslední pětici kláves a zrenovoval uhlíkový pásek pro aftertouch. Po složení sice začala tlaková citlivost reagovat, ale velmi špatně. Místo hodnot 0–127 byl rozsah s bídou 0–35, a i tak bylo na klávesy potřeba působit silou, která hrozila jejich destrukcí. Následovala elektrická úprava obvodu pro zpracování tlakové citlivosti, po které je možné dosáhnout hodnoty 127 bez nebezpečí zlomení klávesy v půli. Už mě to nějak nebaví, poslední dobou po pořízení nějakého nového krámu do svého vybavení pořád jen renovuju, opravuju, ale nemám čas hrát... Přestože má nástroj 126 ovládacích prvků, návod jsem ani nečetl, jen jsem se podíval na obrázek, znázorňující jeho strukturu. Ovládání je intuitivní a pro nás starce, odkojené na analogových strojích s množstvím ovládacích prvků, velmi příjemné a známé. Tak jsem si aspoň pro začátek připravil pár nových zvuků, ty tovární mě nějak neinspirují a ani zdaleka nevypovídají o možnostech nástroje. Interní klaviaturu budu používat jen při tvorbě zvuků, na pořizování not mám nejméně tři další, o několik kategorií výše.


1) ve vypnutém stavu, před opravou

2) po opravě dočasně nahradil na stojanu Kurzweila

3) v zapnutém stavu, před prvními testy. Vypadá opravdu náramně a ta oranžová světýlka jsou úžasná :)


Dnes mi přišla SMS, že právě dorazilo objednané třetí patro na stojan Apex. Kus plastu a dvě kovová ramena navíc stála jako půlka celého stojanu se dvěma patry, ale jiná možnost nebyla. Ještěže se to aspoň dalo sehnat, pořídit si v této zemi stabilní stojan na troje klávesy větších rozměrů a vyšší váhy je téměř neřešitelný problém. Buď za pár duralových trubek zaplatíte jako za ojeté auto nebo dostanete nevzhledný krám, který si prostě do obýváku nepostavíte, případně po zatížení pořádným nástrojem riskujete jeho zničení pádem nebo se na to nebude dát hrát, protože milý stojan se kroutí a třepe ve všech směrech. Apex má udávanou nosnost přes 100 kg, které ani tři umístěné nástroje zdaleka nedosahují. Původně jsem chtěl namísto hlubokého Rolanda JD-800 přehodit na stojan o dost těžší Ensoniq TS-10 a Rolanda umístit místo něj do police, ale protože jsem chtěl stojan rychle vyzkoušet bez přehazování kabeláže, na přídavné patro se stěhovala osmistovka. DX7 šla o patro výš, Kurzweil zase o kousek níž a Roland se tedy uhnízdil mezi nimi. Výsledek předčil očekávání a asi to už nechám v této podobě. Nebudu muset přehazovat kabeláž, která není právě jednoduchá, jen musím dokoupit ještě dalších 14 metrů slušného drátu a propojit JD s mixem. Nějak mi došly vstupy, asi budu muset něco vyhodit nebo prodat. Teď ještě jeden efektový procesor pro druhý mix, všechno to propojit přes MIDI a audio a pustit se do páchání třeskutého užitečna...


1) první záběr z boku, celkem slušná elektrárna :)

2) z této strany to vypadá celkem monstrózně

3) pohled z kuchyně poprvé...

4) ...a podruhé

5) v zapnutém stavu zepředu

6) ...a lehce ze strany, na tomto stojanu se sešlo několik pojmů z hudebního světa...


Přidávám jedno portrétní foto od kamaráda fotografa, aneb Star Trek v praxi...


Další novinkou je demoverze nového připravovaného kompaktního disku (již pátého v pořadí) na osmicentimetrovém nosiči. Obsahuje šest skladeb, další čtyři jsou již na disku, nejméně tři ve stádiu značné rozpracovanosti a zbytek prozatím jen a pouze v hlavě. Obsahově to je tak trochu ve stylu New Age...

Koutek při tvorbě v plném nasazení:


Tak jsem zase jednou trochu udělal úkrok stranou. Už nějakou dobu jsem byl žádán o výběrovku tanečních melodií. Výběr jako takový by nebyl až takový problém, ten jsem měl víceméně vymyšlený již dříve a jak jsem tvořil další nahrávky z této kategorie, tak jsem jej jen upravoval a doplňoval, aby v něm byly zastoupeny starší i nové skladby. Potíž jsem měl s obalem, protože mě vůbec nenapadal nějaký jeho nosný motiv. Minulou sobotu se nápad dostavil bez varování, a tak jsem jej usilovnou prací nad pondělním ránem dotvořil do finální podoby i s etiketou a zadní stranou. Je to zase něco jiného, spousty barev nahradily odstíny šedé a věrné portréty jen obrysové křivky. Nicméně jako celek se mi to líbí a doufám, že nebudu jediný :)


Tak jsem zjistil, že jsem se zapomněl zmínit o zatím posledním kusu hudebního hardwaru v mé stáji. Čistě náhodou jsem narazil na inzerát s nabídkou na Casio VZ-1. Jde o poslední model profesionálního syntezátoru této značky. Nástroj byl za zajímavou cenu, domluva proběhla rychle a oproti původně udanému místu se prodávající i s nástrojem nacházel nedaleko mého bydliště, takže jsem si udělal výlet. Stav nástroje mě vyloženě překvapil. Přes svých 23 let vypadal, jako kdyby byl právě vybalen z krabice. Nikde ani škrábnutí, klaviatura nebyla ohmataná a jediným nedostatkem bylo slabé podsvícení displeje. Za hodinu už byl u mě doma. Je to asi nejkrásnější kousek mé sbírky, ani nevypadá jako hudební nástroj, spíše připomíná Hi-Fi komponent. Skvěle fungující nízkozdvihová tlačítka, elegantní černý kovový panel, tři (!) modulační kolečka, zajímavý typ syntézy (iPD – Interactive Phase Distortion), značně připomínající FM syntézu od Yamahy. Je to čistý digitál bez efektové jednotky. Zatím jsem si vyzkoušel jen tovární zvuky a pár zvukových bank stažených z internetu a musím říct, že to rozhodně není špatné. Každopádně to zní úplně odlišně než cokoliv jiného z mého vybavení. Firma si od něj nejspíš hodně slibovala, protože špičkové zpracování válcuje konkurenční Yamahu DX ve všech směrech. Škoda jen, že prostory mého hudebně zaměřeného pokoje jsou značně omezené a musím vymyslet nějaké nové uspořádání, abych to sem všechno dostal. A taky jsem musel pořídit další rackový mix, protože mi nějak úplně došly vstupy. Tak tedy – Casio VZ-1, jak se vám líbí?

 


Čistě náhodou jsem se v posledních měsících dostal k pár kouskům hudebního hardwaru, které jsem původně neměl v plánu ani pořizovat a/nebo které jsem v plánu pořídit měl, ale ne třeba hned. Celkem běžným nástrojem je Kawai K4, modelový předchůdce mého druhého zakoupeného zvukového modulu G-Mega/K11. Dostal jsem se k němu opravdu jen pouhou náhodou, ne cíleně, dokonce výměnou za klávesovou verzi mého G-Mega. Nástroj byl v příšerném stavu, někdo do něj cosi nalil nebo tam něco vyteklo, protože některé klávesy nehrály, jiné hrály jen občas atd. Každopádně tento nástroj byl asi v nejmizernějším stavu ze všech mých mašinek, snad jen klaviatura samotná je po vyčištění ve vynikající kondici. Po opravě je nástroj elektricky naprosto funkční, ale potřeboval by vyměnit tlačítka a nejraději celý vrchní kryt, protože jsou zde setřené popisky a hluboké škrábance. Nicméně hraje...

Další legráckou je obstarožní dětská hračka z dílny firmy Casio, kterou jsem za pár peněz vydražil na Aukru. Nese označení PT-1 a má stejný procesor, jako legendární VL-1 (produkce někdy kolem roku 1981), se kterou kdysi na počátku německé Nové vlny nahrála formace Trio legendární hit Da, da, da. Do nástroje vytekly nekvalitní baterie a zničily některé spoje a kontakty přepínačů, ale to není nic, s čím bych si neporadil, prostě po jednom odpoledni je tato hračka z roku 1988 (?) v technicky dokonalém stavu, snad kromě chybějících čepiček posuvných přepínačů. Nástroji sice oproti VL-1 schází synth sekce, kalkulačkový display na editaci parametrů, dále zde ubyl jeden (mizerný) zvuk, ale slavné "bicí" doprovody "rock 1" a "rock 2" i čtyři zbývající zvukové rejstříky zde jsou v původním znění. Asi to nikdy na nic nepoužiji, ale o to přece vůbec nejde. Několikrát se mi za poslední dobu stalo, že jsem poslouchal nějakou melodii a chtěl si vyzkoušet, že jsem všechny notičky pochytal správně, sáhl jsem právě po této hračce a zkusil si to celé přehrát. A ono to fakt funguje! :) Co vy na to, pamětníci?

No a tím jediným kouskem, jehož zakoupení jsem opravdu někdy do budoucna plánoval, se stal snad nejlepší digitální synth modul, který kdy vyšel z dílen Rolandu, Super JD-990. Toužil jsem po něm od okamžiku, kdy jsem si pořídil JD-800. Není to osmistovka v racku, ale přes řadu společných či podobných znaků úplně jiný nástroj. Více vlnových vzorků, kruhová modulace, synchronizace oscilátorů... Ač digitál, editace a možnosti velmi připomínají analog. Na škodu by se mohla zdát jen 24-hlasá polyfonie, ale vzhledem k tomu, že mám ještě JD-800 a neplánuji komponovat celé skladby jen pro jediný nástroj, nevidím v tom žádný problém. Teď snad ještě dokoupit nějaký expanzní board (plánuji SR-JV-04 Vintage Synth Expansion) a uvidíme, co z této mašinky dokážu dostat. Je to doslova zvukový chameleón, a tak se nedá říct, že by z něj lezly nějaké "typické" zvuky. Má sice pár nevýznamných škrábanců, ale jinak je to zvukově úžasný kousek do mého strojového parku...


Již poměrně dlouhou dobu jsem přemýšlel o pořízení nějakého kontroleru na programování těch nástrojů, které zrovna neoplývají množstvím ovládacích prvků, ale tento nedostatek bohatě kompenzují počtem nastavitelných parametrů. Kompromisní volba padla na Behringer BCR-2000 s rotačními ovladači. Bohužel jsem kupoval z druhé ruky, takže výrobcem přibalené předdefinované karty nebo manuál jsem nedostal, horní řada knobů byla vychozená tak, že jsem musel přístroj otevřít a opravit. Vypadá to, že se zadařilo a vše funguje. Jako první asi zkusím namapovat JD-990 :) Ne, to bych napoprvé nejspíš nedal, začneme u Alpha-Juno...

Jedním z těch požadovaných kousků hudebního železa je sekvencer a zvukový modul Yamaha QY700. Původně jsem chtěl do CS6 zakoupit XG expanzi, ale nakonec jsem pořídil tento top model mezi sekvencery z roku 1996. Přestože už je mu pěkných pár let, patří mezi nejlépe vybavené a výborně ovladatelné nepočítačové přístroje svého druhu. Zvuky jsou na dnešní dobu poněkud "out of date", ale vzhledem k možnostem editace a přítomnosti efektové jednotky se s nimi dá celkem slušně pracovat. Měl jsem zálusk na RS7000, ale rozhodla momentální příležitost a příznivá cena. Do CS6 tak nejspíš pořídím expanzní kartu AN, ale raději nebudu předjímat, ono totiž ani klávesová verze AN1x není k zahození :)

Hromadu digitálních nástrojů v mé stáji doplnil monofonní tříoscilátorový analog Waldorf Pulse. Píše se o něm, že je to výborný nástroj na basy a leady, ale řekl bych, že je to všestranně použitelný syntezátor se sytým, v mixu nepřeslechnutelným zvukem. Uvidíme, co s ním dokážu udělat. Prozatím se zabydlel u "kolegy" MicroQ...

Za nějaké tři stovky jsem přišel k historickému exponátu z domácích dílen – varhanám Delicia HT 61-BD. Nástroj se vyráběl v Hořovické továrně v roce 1986, tedy v době, kdy svět už byl o pěkných pár let dál. Nicméně na československé poměry to byla pecka, kterou jsem jako student chodil okukovat do Elektrodomu v Brně. Nástroj stál čtvrtletní průměrný plat, takže jsem neměl šanci a za peníze vydělané na brigádách a podnikáním načerno jsem si pořídil "chudého příbuzného", již dříve zmíněnou Delicii HT-37 D s tříoktávovou harmonikovou klaviaturou. Delicia HT 61 má ve výbavě doprovodnou a bicí jednotku, což z ní dělá "samohrajku" :) Téměř stejné rejstříky znějí socialisticky "retro", analogové bicí se podobají některým nástrojům Vermona té doby, vyráběným ve východním Německu (NDR). Za týden práce po odpoledních a večerech je nástroj s ohledem na svůj věk a použité materiály ve skvělém technickém i optickém stavu. Nevím, k čemu bych ho aktuálně použil, pořídil jsem jej pouze z nostalgie, ale třeba mě něco napadne...


Tak mě zase jednou něco potkalo. Už nějakou dobu jsem pokukoval po nástroji zvaném keytar, určeném k zavěšení na krk. Objevil jsem zánovní Roland AX-09 Lucina a ani jsem dlouho neváhal. Za několik dnů byl doma. Zatím jsem jej jen vyzkoušel a na zkoušku na něm narychlo uplácal krátkou skladbičku nahrávanou v reálném čase do několika stop. Příjemné ovládání, dobře ovladatelné kontrolery včetně magického D-Beam a nízká váha jsou hlavními přednostmi. Výhodou je i bateriové napájení, ale chtělo by to ještě oprostit se od audio a midi kabelů...

1) zánovní stroječek, bez jediného škrábnutí

2) malý a lehký, vše je po ruce

3) a 4) s praktickým popruhem na krk svádí k pobíhání po pódiu a páchání show :)

5) lesk jako blesk

6) vyrábí se v bílé a černé (Black Sparkle), černá verze obsahuje třpytivé částečky jako lak na nehty a je po nasvícení velmi sexy :)

7) kočička Mňouková byla tak zaujatá novým přírůstkem do strojového parku, že zapomněla na ostražitost a aspoň tento kousek si přišla prozkoumat a přivlastnit...

8) ...všechno ostatní už totiž vlastní kočičák!


Dlouho jsem neaktualizoval, tak jen přidávám pár obrázků různých udělátek, která se nově objevila nebo už nějakou dobu povalovala v mé hudební kuchyni.

1) tento starý analogový delay jsem před lety opravoval a přes ohlodání zubem času funguje na výbornou

2) skutečná historie – legendární phaser Small Stone, druhá edice, vyráběná někdy okolo roku 1978

3) šikovný malý multiefekt s pohotovým a jednoduchým ovládáním, který ale obsahuje i méně obvyklé efekty

4) krokový sekvencer CV/Trig + MIDI, aneb můj první pokus se zařízením podobného typu

5) dvanáctibitová bicí mašinka Yamaha RX5, model roku 1986

Do mé výbavy přibyly i dva nástroje vybavené klávesami. Nějak stárnu, protože mě při jejich čistě analogovém zvuku ovládají velmi nostalgické vzpomínky...

1) a 2) Vermona synthesizer, monofonní analog z produkce někdejší NDR. Novější verze z roku 1983. Výtečný na sóla a basové linky...

Po Kurzweilu a Ensoniqu jsem si myslel, že větší a/nebo těžší krabici už doma nikdy mít nebudu, ale opak se stal pravdou. Pokud není největší, je zcela určitě nejtěžší. Váha dosahuje ke 40 kg, přičemž ovšem dobrou polovinu tvoří dřevěný kufr, do kterého je nástroj vestavěn.

1) Tloušťka stěny je téměř dva centimetry, součástí kufru je kování a vnitřní schránky na kovové nohy stojanu... Prostě poctivá sovětská výroba, spousta dřeva a oceli.

2) a 3) Nástroj sám má dřevěné bočnice, kryty a panely z ocelových plechů o tloušťce nejméně 1 mm a na piano-string machine celkem zajímavou výbavu. Nechybí kruhový modulátor, filtr, chorus ani tremolo. Jsou zde celkem čtyři nezávislé LFO!

4) Pohled do útrob – 24 desek propojených spoustou drátů, upevněných v dřevěno-ocelové konstrukci. Každopádně výrobní tolerance půl centimetru není u tohoto nástroje žádná míra.

5) Odklopená klaviatura s kontakty, jak jinak než se spoustou oceli...

6) Toto vše bylo nutné vyměnit...

7), 8) a 9) Konečně hotovo! Poprvé na stojanu a v zapnutém stavu. Díky kruhovému modulátoru, efektům chorus a tremolo, možnosti směšovat piano a string sekci, má opravdu zajímavý zvukový projev.

1) čtyřicetidiodový indikátor jako doplněk zvukové karty, která má pouhé čtyři...

2) historický kousek – digitální delay Houdek, má správně „špinavý“ charakter zvuku. Ideální ke starým digitálním synťákům...

3) koupil jsem druhého Digitecha, abych i na druhém mixu mohl používat stejné efekty. Tento je v inovované verzi V2.

4) všechny tři kousky pohromadě – shora: DB100b, HD 900, Studio Quad V2


Tentokrát z úplně jiného soudku. Na začátku této stránky je letitý obrázek pracovního stolu z doby, kdy jsem ještě aktivně provozoval firmu a občas něco vyráběl nebo opravoval. Mezitím jsem se několikrát stěhoval, několikrát mě vykradli etničtí spoluobčané, a tak jsem to, co zbylo, přestěhoval do prostor, ve kterých se sice dalo skladovat, ale nedalo pracovat. No a protože se v mém životě v nejbližší době rozhodně nechystají žádná pozitiva ani sociální jistoty, sny o normálním, obyčejném životě už dávno vzaly za své, ukrojil jsem část nevyužívaného prostoru zbytečně velké kuchyně a vybudoval novou verzi pracovního koutku. Bylo neskutečně nepohodlné půl dne něco chystat, za půl hodiny to opravit nebo vyrobit a pak zase půl dne uklízet. Třeba se to teď zlepší. Je to sice jen takový základ, bude s tím ještě spousta práce, ale už se to dá používat...

1) pohled na nový pracovní koutek

2) a 3) Amálka si tu hned našla svoje místečko, občas ji tu najdu i s Mňoukem :)


V hudební kuchyni mi přibyl další historický kousek do sbírky. Někdy v roce 1985 to byl můj první kontakt s nástrojem, který uměl samplovat. Přestože šlo jen o hračku s nepříliš širokými možnostmi a kvalitou zvuku dnes označovanou jako lo-fi, působila tenkrát v podmínkách soudruhy ovládaného Československa jako pecka, hlavně při nasazení naživo na pódiu. Zakoupil jsem čistě náhodou za pár stovek, nicméně plně funkční a v perfektním stavu, dokonce včetně originální krabice. Stačilo jen lehce vyčistit :)


Tak, máme za sebou další Vánoce a další konec roku. V mém provedení vše proběhlo poněkud podivně, jakoby ani žádné svátky nebyly. Ale musel jsem být asi hodný, protože jsem dostal spoustu milých dárků a ještě jsem si naježil něco málo z hudební elektroniky. Tak tedy:

Již na začátku prosince jsem pořídil tento prehistorický analogový multiefekt vyráběný někdy kolem roku 1980. Ideální k analogovým syntezátorům...

Chtěl jsem pořídit nějaký malý, lehce přenosný kontrolér do terénu a do oka mi padl Novation X-Station 25. Slušná zvuková karta, USB výstup, touch-pad, řada ovládacích prvků, kterými lze ovládat připojená zařízení nebo software typu DAW. Virtuálně analogový syntezátor je tak nějak navíc – přestože nejsem žádným velkým příznivcem virtuálních analogů, jeho přítomnost potěší a rozhodně neurazí.

Během týdne od pořízení předchozího kousku jsem dostal nápad pořídit ještě jeden podobný nástroj, Korg micro X. Rozhodla momentální příležitost, výborný softwarový editor, možnost integrace do DAW ve formě plug-inu, slušná polyfonie (64 hlasů) a možnosti ovlivňovat parametry v reálném čase. Překvapí celkem dobré zvuky v kvalitě Tritonu. Ve spojení se sekvencerem, ať už v hardwarové či softwarové podobě, by se o něm dalo mluvit jako o nástroji chudého producenta. Rozhodně není problém na něm realizovat a v reálném čase přehrát celou skladbu se všemi notami a dalšími eventy ve všech stopách. Povedená mašinka.


Nový rok začal v poměrně rychlém stylu – pořídil jsem další historický kousek, tentokrát z roku 1978 – Vermona piano-strings. Nástroj ze sebe po prvním zapnutí nevydal kvůli vydřeným regulátorům ani hlásku, ale po několika hodinách práce, čištění a rovnání pozohýbaných táhel je na svůj rok výroby ve skvělém stavu. Designem se perfektně hodí k syntezátoru ze stejné dílny, zvukově je to těžké východoněmecké retro. Každopádně analog se nezapře, konstrukčně je podobný řadě soudobých nástrojů stejného typu (smyčce).

1) Mňouk velmi rychle objevil něco nového v naší společné domácnosti...

2) Kocoureeee, co to zase máš?

3) Nový přírůstek je třeba pořádně očichat a společně si ho přivlastnit :)


V uplynulém roce mi dvakrát unikly další muzejní exponáty z dílen japonské firmy JVC z počátku 80. let. Původně jsem měl políčeno na KB-700, ale když jsem propásl i nižší model KB-500, potřetí jsem již nezaváhal. A tak za cenu necelých čtyř stovek je doma. Stav nebyl nic moc, většina tlačítek a přepínačů nefungovala, potenciometry chrastily a bylo obtížné nastavit je tak, aby bylo vůbec něco slyšet, několik kláves nehrálo. Po dvojím rozebrání, kompletním vyčištění všech kontaktů, desek se součástkami, klaviatury, přepínačů a potenciometrů se nástroj konečně rozehrál. Nebýt naprasklého a neodborně lepeného plexi nad ovládacími prvky a zlomených západek na bateriovém krytu, byl by nástroj téměř jako nový. Smyčcový a žesťový sbor jsou úžasné. Celý nástroj je analogový, bicí znějí správně retro, stejně jako akordický a basový doprovod nebo arpeggio. Za ty prachy pěkná nostalgická vzpomínka :)

1) a 2) První obrázky po složení, bez prasklého krytu...

3) Plexi ve zvednuté poloze sloužilo jako stojánek na noty.


Na míchání starých analogů jsem za pár korun pořídil další socialistický retro výrobek z domácích luhů a hájů – monofonní mix z produkce Tesla Vráble. Po výměně vadných elektrolytických kondenzátorů, vyčištění potenciometrů i vnějších krytů a doplnění knoflíků je mix plně funkční. Parádní ručkový indikátor úrovně a historické pětikolíkové šroubovací DIN konektory jsou jen třešničkou na dortu...

Teď už jen nechat vyrobit stojan, naskládat vintage nástroje, analogově smíchat a naefektovat tesláckým páskovým echem Studioecho (připravuje se k použití) nebo výše uvedeným multiefektem Ibanez UE400 , a může se retrotvořit :)


Pořád se chystám na zásadní přebudování mého hudebního koutku, ale nějak není čas. Práce, práce a zase práce, doplněná o jeden nesmysl za druhým, vše samozřejmě zapříčiněno jinými. Všechno mi to bere čas a energii, ale praktický význam žádná z těch "mimořádek" nemá. Tak asi další odklad...

Staronový analogový pult s dostatečným počtem vstupů na míchání nástrojů se stereo výstupem.

Midi controller od AKAIe. Na spouštění smyček, bicích a perkusních nástrojů.

Nový master keyboard, Yamaha EX5. Na stojanu nahradil Kurzweila, protože tvrdost jeho kláves už moje prsty nějak přestávají zvládat. Yamaha má čtyři druhy syntézy a perfektní klaviaturu s kovovými kontakty a je to jednoznačně největší krabice v mé hudební kuchyni. Týden jsem se věnoval čištění, protože nástroj byl uskladněn v něčem nikoliv nepodobném lakovně. Nicméně se podařilo a nyní je i přes svůj věk ve velmi dobré kondici.

Část budoucího efektového racku. Druhá část se nachází v místě nepříliš typickém pro tento druh techniky – uvnitř kuchyňské linky.

Legendární bicí modul E-MU Procussion. Tento dokonce pochází ze studia ORM :)

Dva kousky od MFB – analogový bicí modul 522 a krokový CV/MIDI sequencer STEP64. Nejprve každý sám a pak společné foto...

Analogový ribbon syntezátor KORG Monotribe, filtr jako legendární MS série. Tuto krabičku jsem pořídil jen tak pro zábavu a vyzkoušení, co se z ní dá vlastně dostat. Mňouk se jako obvykle velmi významně zajímal, co mu to přibylo do domácnosti.

Nějaké nové hudební haraburdí od Yamahy – FM modul TX802. Kdyby bylo místo, pořídím ještě první generaci DX7, ale to místo už nějak chybí :(

Další mašinka od KORGu, tentokrát frázový syntezátor, sampler a přehrávač smyček v jednom, Kaossilator Pro+. Dá se na něm uplácat použitelná skladba za pár minut...

Hračka od Waldorfu – smyčcový syntezátor Streichfett. Umí napodobit historické string-machines ze 70. let.

Jedna historická krabice z dílen Rolandu – D-550, racková varianta legendární D-50

Trochu železářství na vylepšování zvuku. Tři kousky ze série Vintager.

V horní části zvukový modul z M série Rolandu, M-VS1, racková verze expanze SR-JV80-04 Vintage Synth.

Všehochuť ze druhé poloviny stolu...

Zjistil jsem, že jsem zapomněl přidat jednu historickou relikvii, první syntezátor Roland z roku 1973. Tak to tímto napravuji :)

Jeden historický nástroj, který proslavila řada hitů – Korg M500 Micro-preset. Zpočátku byl sice poněkud mimo, ale jak je vidět na posledním obrázku, na 40 vypadá moc dobře :)

Množství nejrůznějších přístrojů na úpravy zvuku se rozrostlo o další kousek ze série Vintager a začíná si činit značné prostorové nároky. Tohle prostě nejde přehlédnout...

Proběhly nějaké úpravy na stojanu. A líbí se mi to :)

Zvukový modul Korg NS5R, půlracková krabice s více než tisícovkou převážně použitelných zvuků na palubě a AI2 syntézou. Zní až překvapivě dobře, koneckonců – proto jsem si ho taky pořídil...

...návrat na úvodní stránku