...aneb lehká analýza bez velkého rozebírání
Je možné, že při čtení mých neobratných veršíků vyvstane otázka, o čem to vlastně všechno je. Skoro se mi chce říct, že vlastně o ničem. Většinou je to lyrika, a tak hledání nějakého děje nebo příběhu by se mohlo zdát zbytečné. Jenže ono to všechno není až tak úplně jednoduché... Je pravda, že snad jediné, co jsem na hodinách literatury bytostně nesnášel, byly rozbory básní typu "básník popisuje...", "básník vypovídá o...", "básník chtěl vyjádřit..." a podobně. Jak může někdo tvrdit, že ví, jaké pocity měl autor, když psal svoje řádky, co vlastně chtěl sdělit, co při jejich psaní prožíval nebo proč se do jejich vytváření vůbec pouštěl??? Protože jsem si to taky zkusil, můžu s jistotou tvrdit, že to často neví ani autor sám. Když se dám do přemýšlení nad svými Střípky, můžu vzpomínat na situace, za jakých ta která část vznikala, jsem schopen popsat podněty, které mě k napsání inspirovaly, ale udělat rozbor? To asi ne... Řekl bych, že v některých střípcích pozorný čtenář najde skrytý příběh, ale většinou jde jen o vyjádření pocitů, snů a přání, o volně letící niterní myšlenky převedené do slov. On tam ten příběh vlastně je - příběh mého života, a ty jednotlivé střípky vypovídají o některých jeho zastaveních...
věnování - jasné, nediskutovatelné, velmi adresné. Malé vysvětlení, proč i technickým vzděláním dotčený tvor "ujede" někam úplně jinam...
sbohem, lásko - měl jsem za sebou první hluboké zklamání, o které se mi postaral někdo třetí. Později jsem se k tématu ještě jednou vrátil...
bezejmenná, neprobuzená, něžná - lyrika, naděje, očekávání. Bylo mi hodně málo a svět na mě byl tenkrát ještě hodný...
jeanny - volně inspirováno stejnojmennou, velmi emotivní písní od Falca...
...a proto nevěřím - to je ten návrat k tématu, viz o maličko výše...
variace - čistá lyrika, napsaná jen tak, bez nějakého konkrétního důvodu. Možná se mi trošičku vybavuje pocit mírné skepse, marné hledání nějakých hodnot při ztrátě těch tehdy tradičních a zbytkem společnosti uznávaných. Přece jen - byl to čas Husákovské normalizace, zákazů nošení džínsů, dlouhých účesů, triček s nápisem... Dnes to zní neuvěřitelně, snad je to i k smíchu, ale tenkrát to byla realita...
psáno na lístku kopretiny - prožil jsem jedno moc příjemné, bezstarostné léto u kamaráda na chalupě. Nebyli jsme tam tak úplně sami, a i když šlo jen o nevinný dotyk motýlích křidélek, ještě dlouho jsem se k tomu létu vracel...
pocity lásky ve snech mladého muže - tohle asi nevysvětlím, opravdu jen a pouze pocity...
tajemství rajské zahrady - nerýmující se úvaha na téma, jestli je láska skutečná nebo možná jen ve snech...
láska spí - četl jsem tehdy nějaké básničky a nejspíš jsem v nich něco objevil...
první déšť - je mnohem starší než ty předešlé. Při čtení mě napadá slůvko - klidná...
nádražní - v dobách své vojenské služby jsem jezdíval až do Ostravy a při svých cestách strávil dlouhé hodiny v čekárnách. Nic se nestalo, nikoho konkrétního jsem na těch toulkách nepotkal, je to jen další z mých fantazií. Ale představa je to hezká, ne?
křižovatky - textík jedné písničky...
slzy lásky - totéž, tentokrát od Roda Stewarta...
valčík pro dívku s modrýma očima - název inspirován skladbičkou od Turba, text ovšem na melodii od OMD...
procházím - tahle záležitost pochází z mnohem pozdější doby, má přímou souvislost s mým Největším Citovým Průšvihem (NCP)...
vyznání - opět textík...
zeď bláznů - NCP, září roku 1997. Spousty probdělých nocí, smutek a beznaděj...
naděje - NCP, vznikla o něco dřív, než ta předchozí. To už jsem věděl, že to bude špatně, ale ještě jsem doufal v zázrak...
kytice - ani si nevzpomínám, jestli je z doby, kdy už bylo všechno špatně a tohle byl jen pokus o vnitřní usmíření z drobného nadhledu. Tahle i všechny další pocházejí ze stejného období, tedy NCP, jehož počátek se datuje ke konci léta 1996...
milenci - vznikla najednou, bez mého přispění. Prostě to přišlo a já to jen zachytil...
píseň o slzách a růži - napsána pod dojmy z dovolené ve Španělsku, na pobřeží nádherně modrého moře, prostě pohádka. Už při příjezdu mi připadalo všechno neskutečně známé, jako nikdy a nikde předtím a nikdy a nikde potom. Jenže - já byl tam a moje myšlenky se toulaly o stovky kilometrů jinde, u někoho úplně jiného...
zrcadlo - opět mi to naskočilo jako celek, oproti konceptu jsem nezměnil snad ani jediné slovíčko...
hra na lásku - často přemýšlím nad tím, že k mému NCP nemuselo nikdy dojít, kdyby se v mém osobním životě nestaly věci, ke kterým tehdy došlo a se kterými jsem se nějak nedokázal vyrovnat. Možná to všechno, co pak následovalo, byl jistým způsobem pokus o únik z tohoto stavu. Faktem je, že k onomu osudnému setkání došlo v době, kdy jsem byl doma sám, chodil jsem do práce, vracel se do prázdného bytu a připadal si opuštěný, nepotřebný a zbytečný...
infinity - opět pokus o usmíření se v sobě samotném a se vzniklou situací, která přišla, aniž bych si ji přál...
ztracená - další "vhled", vytvořeno najednou...
lásce in memoriam - vznikla ve chvílích, kdy jsem si začal namlouvat, že jsou věci, které nemám právo od světa chtít, další pokus o usmíření se se vzniklou situací...
vánoční - já prostě nemám Vánoční svátky rád, vždycky na mě padne neskutečný smutek a melancholie, tady se navíc přidalo ještě přání něčeho nesplnitelného...
když láska schází - první část mé "velké pětky"... Všechno, co tam je, je pravda. Ta zastávka na náměstí, moje sny a přání, později dokonce došlo i na to tehdy nevědomky předeslané splácení dluhů. A pravdivý je i závěr... Myslím, že to, co jsem do řádků těchto pěti veršotepeckých skládanek dokázal dostat, je to nejintimnější a nejcitovější vyjádření, kterého jsem kdy byl slovy schopen. Asi bych nic podobného nedokázal v reálu, přece jen - je poněkud jiná doba, než když se koketovalo odhaleným kotníčkem, výzva k seznamování realizovala upuštěným kapesníčkem a zaujetí milované divy vyvolávalo chrabrostí a hrdinskými činy. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nic takového neprožil, vzpomínám si na patnáctikilometrové procházky do čtyř ráno, kdy jsme se báli zastavit, na celonoční vysedávání na lavičce, kdy jsme se naopak nedokázali zvednout, na padající hvězdu za srpnové noci... Všechno bylo jako ve filmu, jako v pohádce, v příběhu z růžové knihovny, ale už je to tak strašně moc dávno...
zdáš se mi - druhá část, příběh, který vstoupil do mého snu, aby mě s rozedněním opustil a zanechal vstříc šedivé realitě. Už nikdy se nevrátil, a to ani do snu...
3 a.m. eternal - třetí část, důsledek jedné probdělé noci, která se protáhla snad až na věčnost...
za všechno... - čtvrtá část, tady a pak v té následující je asi všechno, líp už to neumím...
adresát neznámý - poslední část. Blížil se konec roku a moje myšlenky prolétaly dálkou k někomu, kdo o mně snad ani nevěděl. Anebo spíš věděl, ale přál si, aby zůstalo jen při tom a mně nezbylo než se s tím smířit. Vyrovnávám se s tím dodnes...
střípky snů - fantazie, pokus zdůvodnit si, proč se všechno odehrálo právě tak, jak k tomu opravdu došlo, úvaha nad tím, jestli je přítomnost nějak spjata s dávnou minulostí, jestli naše osudy nejsou jen pevně danými cestami v našich životech. Jestli jsme na světě opravdu jen jednou nebo dostaneme ještě další šanci, ale bohužel si nepamatujeme, jak to tenkrát bylo. Snad se nám jen občas zdají povědomá místa, situace... Stále tomu pořádně nerozumím. Všechno je spolu tak nějak provázané, začátek myšlenky se vynoří v jednom ze střípků a dokončí se v jiném. Vše vznikalo jakoby najednou, spíš jako celek než jen jednotlivé básničky. Bylo to šílené období...
panenka - vzpomínka na jedno konkrétní místo s pro mě zvláštním významem...
černobílá láska - dodnes neumím vysvětlit, o čem tohle vlastně je. Trošičku jako dřívější "jeanny", popsaná atmosféra by snad mohla budit dojem pohody, ale poslední dvě sloky mě stále nutí k úvahám, kdo v té místnosti vlastně byl a co se tam stalo... Nebo šlo jen o představu typu "tajemství rajské zahrady", taková Bláznova ukolébavka ("Ovečka") v mém soukromém ztvárnění???
vím, že víš - další pokus o nalezení příčinného spojení minulosti a současnosti. Svému problému jsem zkoušel přijít na kloub zkoušením všeho možného i nemožného - víra, meditace, holotropní dýchání, pyramida, regrese... ...odpovědi jsem se nedočkal.
vzpomínka na dítě slunce - pár slůvek napsaných v Řecku při východu slunce...
podzim - smutný konec něčeho, co trvalo téměř třináct let...
sedmikráska a já, snad - opět nevysvětlitelné a nerozebíratelné
zapomeň... - pochází z doby, kdy už bylo "po", kdy se pokazilo, co se pokazit mohlo a to, v co jsem aspoň v tajnosti tiše doufal, se neuskutečnilo. Měsíc byl v novu a v kalendáři jméno, které to všechno způsobilo...
neviditelný stín - závěr "Střípků", napsaný v době, kdy jsem tuto kapitolu svého života už opravdu ukončil...
černá mše za ztracenou lásku - stejně jako následující tři pokusy vznikly v nedávné době a do sbírky byly zařazeny tak nějak navíc, i když už tam vlastně tématicky nepatří. Nicméně "černá mše" je důsledkem dalšího náhodného setkání s příčinou toho všeho předcházejícího...
tiché výkřiky v hlubinách duše - fantazie, lyrika, představy... Pocity citového vyhasnutí z důvodu předcházející dlouhodobé otupující bolesti.
láska na první dotek - snad jsem kdysi potkal někoho, v jehož očích jsem zahlédl náznak něčeho podobného, co jsem už znal z minulosti. Jenže zůstalo a zůstane jen u toho krátkého náhodného setkání...
bláznova zpověď - neumím vyjádřit, proč jsem seřadil tahle slůvka právě tak, jak jsou. Snad za to mohl pocit z bezvýchodnosti situace...
Od té doby jsem nic dalšího nenapsal a doufám, že nenastanou žádné další situace, abych pod jejich vlivem měl potřebu znovu něco psát. Myslím, že moje duše si už vytrpěla dost a hodně toho špatného, co se mi mohlo stát, se už také stalo. Rád bych věřil, že je čas, aby se situace alespoň na chvíli obrátila a svět mi nastavil svou vlídnější tvář...
